Remember The Time

 

REMEMBER THE TIME

 

OCHRAŇOVÁNÍ MICHAELA JACKSONA V POSLEDNÍCH DNECH JEHO ŽIVOTA

 

Bill Whitfield, Javon Beard, and Tanner Colby

 

(překlad: Dominika Veselá)

 

 

Bill Whitfield, rodilý New-Yorčan a Javon Beard, který vyrostl v jižním cípu Los Angeles, sloužili dva a půl roku jako osobní strážci Michaela Jacksona. Objevili se v pořadu "Nightline" a "Good Morning America", pracovali s mnohými jinými vysoce důležitými klienty, včetně Seana "P. Diddy" Combse, Andre Harrella a Shaquille O´Neala.

 


Tanner Colby je spoluautorem bestsellerů "The Chris Farley Show: biografie ve třech dějstvích", jež vyšel v New York Times a "Belushi: biografie" a autorem knihy "Někteří z mých nejlepších přátel jsou černoši: podivný příběh integrace v Americe", jež byla nominována na prestižní cenu "the Andrew Carnegie Medal for Excellence in Non-Fiction" vydávanou Asociací Knihovny Spojených států. Tanner Colby je mimo jiné i častým přispěvatelem do magazínu Slate.


"Tuto knihu chci věnovat Princi, Paris a Blanketovi. Jejich otec je vedl a připravoval na život, o kterém věděl, že by pro ně mohl být sakra těžký. Vede je i nadále prostřednictvím svého nesmrtelného ducha a pokud budu někdy vyzván, budu tu pro ně vždy!" Bill


"Tuto knihu věnuji svému dvojčeti, Jovonovi. Moc si přeju, abys tu byl se mnou a sdílel se mnou tento okamžik! Odešel jsi, ale v mém srdci jsi stále. Vždy tě budu milovat! Tuto knihu chci věnovat i Michaelu Jacksonovi. Děkuji vám za důvěru ve mně vloženou a za to, že jste mi dal příležitost poznat, co znamená žít skutečný život. A také Princi, Paris a Blanketovi. Bylo mi potěšením smět vás ochraňovat. Vy, děcka, jste byli jedním z důvodů, proč se každý den těšit do práce. Budu tu pro vás, pokud mne budete potřebovat!" Javon

 

 

OBSAH:
1. PŘEDMLUVA / 1
2. PROLOG / 6
3. ČÁST PRVNÍ: SMÍME SE VRÁTIT ZPĚT DO NEVERLANDU? / 13
4. ČÁST DRUHÁ: PROČ MĚ PROSTĚ NENECHAJÍ NA POKOJI? / 81
5. ČÁST TŘETÍ: THIS IS IT / 251
6. PODĚKOVÁNÍ / 309
7. INDEX / 313

 

"Pokud by byl Michael Jackson naživu, nikdy byste neměli možnost si tuto knihu přečíst."

"Přes dva a půl roku, od prosince 2006 do jeho smrti v červnu 2009, jsme byli zaměstnáni jako osobní strážci Michaela Jacksona, nejslavnějšího a neúspěšnějšího baviče všech dob. V tu samou dobu jsme zároveň představovali jedinou "překážku" mezi jeho rodinou a vnějším světem a věřte, máme o tom hodně co říct. Svět osobních strážců není něco, co by okolní svět familiárně přijímal. Lidé nás vidí v televizi a myslí si, že jsme jen banda tlustokrkých rváčů v černých oblecích stojící u dveří. Ale to my nejsme! Nejsme vyhazovači. Mnozí z nás jsou bývalí vymahači dluhů nebo bývalí vojáci. Jsme ti, co pečlivě studovali, jen aby v budoucnu mohli dělat osobní strážce. V dnešní zkažené době je život filmových hvězd nebo profesionálních sportovců cennou trofejí. Jejich soukromí je pod neustálými útoky. Výkonná ochrana je seriózní byznys. Je nám do rukou svěřeno blaho manželů, dětí - a utajovaných dokumentů. Zajišťujeme dohled v hotelích, restauracích i nemocničních pokojích. Uchováváme si falešnou identitu, jen abychom mohli doprovázet naše klienty v tajnosti po celé planetě. A když odejdeme, pokud jsme svou práci odvedli dobře, je to, jako bychom tam nikdy nebyli. Ale my jsme tam vždy - stojíme v pozadí, posloucháme a pozorujeme. MY opravdu víme věci, které média předstírají, že vědí. MY víme věci, které vy byste rádi znali, ale nikdy se je nedozvíte!"
 
" Ve světě osobních strážců není to, že vás zaměstnají (najmou), otázkou zkušeností nebo dovedností. Jde o to, jestli se za vás někdo zaručí! Nepřitáhnete do tohoto byznysu někoho, o kom si nejste 100% jistí, že mu můžete důvěřovat. Lidé, co se snaží vyprávět ty starosvětské příběhy, jsou mimo mísu! Tak to prostě u nás funguje - vidíš všechno, slyšíš všechno, ale nevíš nic! Když se odvážíš na něco zeptat, odvolají tě! Když tě obešlou, abys nastoupil, stáváš se vzácným zbožím! Tak to prostě v naší profesi funguje a tak my se snažíme nakládat s aférami našim klientů - my přece vidíme, ale nevíme!"
 
"Michael Jackson nebyl typický klient. My jsme byli "zapřísáhlí chovatelé" jeho životních tajemství, ale jeho smrt náš dostala do ne zcela komfortní situace. Otázky ohledně jeho smrti - kdo kdy k němu měl blízko a za jakým účelem - vrhly oslňující světlo na nás jako na ty, co ho ochraňovali a byli mu nejblíž. Snažili jsme se udržet naši identitu co nejdéle v tajnosti. Odmítali jsme nabídky od bulvárních plátků, které se snažily nás podplatit, abychom vyšli ven s pravdou o podivných okolnostech smrti (a života) Mr. Jacksona. Byli jsme nuceni vypovídat v soudním procesu s doktorem Conradem Murraym, byli jsme sesazeni v civilním soudním sporu mezi Jacksonovým majetkem a AEG Live propagátory nikdy neuskutečněného comebackového turné This Is It. Odpovídali jsme na otázky pravdivě, ve smíření s naším svědomím, ale bohužel jsme neposkytli dostatek informací, jak od nás bylo žádáno. Nijak jsme netoužili po tom být zapleteni v tomto mediálním cirkusu!"
 
"Do té doby jsme veřejně hovořili pouze dvakrát - jednou ve stručném televizním interview "Nightline" a podruhé v roce 2010 v "Good Morning America". Důvod, proč jsme to udělali, byl jednoduchý - říct všem pravdu o Michaelu Jacksonovi tak, jak jsme ji znali my. Chtěli jsme, aby celý svět poznal "letmý pohled" skvělého chlápka a báječného otce - tak, jak jsme to viděli my. Fanoušci Mr. Jacksona, které nesmírně miloval a respektoval, si zasloužili vidět tuto jeho část. Náš názor se nezměnil. Rozhodli jsme se sami napsat tuhle knihu - bez toho, aby některé části reportéři nebo komentátoři vyškrtali - tak, aby co nejefektivněji vyjádřila skutečné úmysly našeho šéfa."
 
"Snažili jsme se co nejlépe vybalancovat naši potřebu sdělit pravdu a povinnost uchovávat tajemství. Jedinci, které uvidíte popsané v této knize - oblíbený příbuzný Mr. Jacksona Raymone Bain, popřípadě chůva jeho dětí Grace Rwaramba - jsou již mediálně dobře známí jako postavy vyskytující se v okolí Michaela Jacksona. Přesto jsme pociťovali, že zmíněním v této knize jaksi nevhodně porušujeme jejich soukromí. Ale přesto byli zahrnuti, neboť by bylo nemyslitelné vyprávět náš příběh bez toho, abychom je zmínili. Na druhou stranu, vězte, že jsme se kromobyčejně snažili snížit množství zmínek o nich na minimum. Krom toho, máme za to, že bylo napsáno víc než dost o všech těch hordách právníků, manažerů a "pijavic", které se víceméně svezli na slavném jméně Mr. Jacksona. Našim záměrem bylo psát o těch lidech v jeho okolí, o kterých se domníváme, že čtenář uslyší mnohem raději. Přesto je třeba podotknout, že toto jsou vesměs jediní lidé, o kterých můžeme psát. Během kariéry MJ jeho životem prošly stovky lidí, kteří se v něm buď zastavili a nějak jej ovlivnili, nebo jen tak splašeně proletěli - ale vždy se vytratili. V posledních letech jeho života - ještě před This Is It- už s ním téměř nikdo nebyl. Dny a týdny ubíhaly a naši skupinu šlo popsat následovně - byli jsme tam my, Mr. Jackson a jeho tři děti, Prince, Paris a Blanket. Mr. Jackson byl okraden o možnost vyprávět někomu svůj příběh. Jeho děti byly ještě příliš malé, než aby to pochopily a pamatovaly si to. Tak jsme zbývali my!"
 
"Média zasvětila svůj život dokazování, že Michael Jackson byl monstrum. Protáhli jeho jméno bahnem nespočetněkrát. Druhým extrémem byli jeho fanoušci, kteří víc než cokoli jiného chtěli dokázat, že byl svatý, andělská bytost, která by měla být vyvýšena na piedestal! Nebyl ani jedno z toho. Michael Jackson byl, stejně jako my všichni, normální lidská bytost se svými zlozvyky a některými špatnými vlastnostmi. Hluboce věřící muž, který dával miliony dolarů na charitu a prosvětloval naše každodenní životy svým nesporným talentem - a na druhou stranu smutný muž trpící osobními prohrami a ohromným smutkem, jehož pochopí jen málokdo. Tato kniha je oslavou těch dobrých časů a obrovských úspěchů jeho života, ale neopomíná popisovat i ty daleko smutnější a tragičtější okamžiky jeho kariéry, dětství a osamělého života."
 
"Na konec - byli jsme několikrát svědky nevídaného boje o Michaelův ohromný majetek - proto bychom rádi uvedli jednu věc na pravou míru - nenapsali jsme tuto knihu kvůli finanční odměně! Jak jsme již zmínili, média se nás snažila podplatit několikrát, vždy jsme odmítli!"

 

 

22. prosince 2006
McCarranovo Mezinárodní letiště
Las Vegas, NV


 

Bill: Zbývaly právě tři dny do Vánoc. Bylo kolem desáté hodiny v noci a já seděl zaseknutý v koloně zaparkovaných aut (za čtyřmi černými Cadilaky)na jedné takové asfaltce. Právě mě najali na jednu tajnou práci - měl jsem někomu dělat ochranku. Klient měl přiletět do Las Vegas soukromým tryskáčem z nějakého jiného města. Byl jsem tu, abych ho vyzvedl a převezl z letiště do chráněného domu v sousedství Summerlinu, ležícího na severozápadním cípu města. Seděl jsem zrovna na sedadle spolujezdce v nejnovějším modelu SUV. Nějaké auto vyzdobené jako maminčino cestovní zavazadlo - naprosto nevhodné k přepravě kohokoli - stálo za mnou. Celou dobu jsem civěl na nebe a očekával přílet letadla.


Lidé se domnívají, že Las Vegas je jenom velký "leccos" plný neonových světel, rozpálených chodníků a pouští. Ale v zimě?! A v noci?! Jakmile slunce jednou zapadne, snese se na město ohromná zima. Venku na letišti bylo skoro pod bodem mrazu. Měl jsem u sebe malá kamínka a snažil jsem se jimi vytopit vnitřek auta, zatímco jsme čekali. To, že jsme zaparkovali na asfaltce přímo u rozjezdové dráhy, bylo pro mne novinkou. To bylo něco, na co jsem nebyl zvyklý, ať už se jednalo o klienty velkých jmen. Nicméně v tomhle městě, v tomhle byznysu, je vybočení z řady normální. Je to Vegas! Ozbrojené auto jako to, ve kterém jsme seděli my, mohlo být najato v přepravě filmové hvězdy, CEO (výkonný ředitel obchodní společnosti), slavného sportovce nebo politika.


Kruci, mohl jsem být klidně najat, abych pomohl přepravit sesazeného diktátora prchajícího z nezdařené revoluce někam do zemí třetího světa! Byl jsem prostě v situaci, kdy jsem netušil, koho mám vyzvednout.


Před několika dny jsem se vracel domů z práce, která mimochodem trvala tři měsíce v kuse. Procestoval jsem dva světadíly a pět států. Všechno, po čem jsem v tu chvíli toužil, bylo si chvíli odpočinout a strávit nějaký čas s dcerou. Najednou mi zazvonil telefon - volal můj spolupracovník, Jeff Adams. S Jeffem jsme si byli velmi blízcí, skoro jako bratři. Pracovali jsme spolu dřív několikrát. Zeptal se mně, zda bych byl ochoten vést jeden projekt: osobní strážce pro vysoce profilovanou osobu, která má přiletět z Las Vegas za dva týdny. Vyzvedl bych ji a dopravil z bodu A do bodu B. Jeff mi řekl: "Budu ve spojení s klientovým asistentem, chlápkem jménem john Feldman. Řekl jsem mu o tvých dřívějších projektech. Chce, abys mu zafaxoval svůj životopis a kopii řidičského průkazu, aby si tě mohl zkontrolovat!" Nadiktoval mi jejich zahraniční číslo faxu, v rychlosti jsem ho nadrápal na kus papíru.


"Kdo je klient?" zeptal jsem se.


Jeff se odmlčel. Pak řekl: "Teď ti nemůžu dávat bližší informace. Ale věř mi, budeš mi nakonec vděčný, že jsem tu práci dohodil tobě! Jo a mimochodem, buď ozbrojen!"
Byl jsem mírně nervózní z toho, co se mělo dít. Netušil jsem, pro koho to vlastně budu dělat. Ale byl jsem v tomhle byznysu už dost dlouho, abych věděl, že tak se to prostě někdy děje. Dokud není podepsána smlouva, informace nejsou důležité. Domluva proběhla během dvou hodin, teď stačilo dorazit na místo, splnit úkol a bude. Dělal jsem to takhle nesčíslněkrát. Řekl jsem Jeffovi, ať se mnou počítá.


Během následujících dvou týdnů mě ti lidé patřící ke klientovi neustále otravovali, pořád se na něco vyptávali, testovali mne a kontrolovali - poté mi sdělili, že se mnou počítají a já mohl začít připravovat věci. Dva dny před očekávaným příletem klienta jsme s Jeffem páchali to, čemu se říká "Předpřípravné detaily" - prostě jsme plánovali nejlepší možnou trasu od letiště ke klientově domu, několikrát jsme ji zkusmo projeli, kontrolovali jsme semafory, aby správně blikaly, mapovali jsme plácky, které by v ten den mohly být přeplněné, což by nám zásadně znesnadnilo převoz. Dohodli jsme se na tom, že já se postarám o převoz osoby z letiště k domu a Jeff bude čekat u baráku.


V den D jsem přijel na letiště v 7:30. Požádal jsem autoservis, aby dopravil auto na letiště na osmou hodinu. Když přijeli, provedl jsem na něm hloubkovou kontrolu. Už jsem měl zkontrolované skoro celé auto, když jsem si najednou všiml, že zpětná zrcátka jsou vybavena kamerami, které byly namířené přímo na zadní - klientovo - sedadlo. Zavolal jsem Jeffa.


"Žádné kamery! Tečka!" řekl. Tak jsem znova obešel celé auto a všechny kamery odpojil.
V deset hodin jsme už čekali u ranveje. V 10:35 letadlo společnosti Gulfstream přistálo a dojelo přímo k nám. Instruoval jsem řidiče, aby přijel přímo ke dveřím, až budou vysunovat schůdky. Vystoupil jsem z SUV a namířil si to k druhému autu, které zastavilo tak stopu od toho prvního. Zůstal jsem stát a čekal, připravený v pravou chvíli otevřít zadní dveře pro pasažéry. Letištní personál a ostatní řidiči začali nakládat zavazadla do kufru SUV.
Jako první z letadla vystoupil tak čtyřicetiletý muž, černoch, docela upravený, leč ničím pozoruhodný. Potom vystoupila žena, která na rukou nesla spící dítě - dávala si velmi záležet, aby jej při sestupu ze schůdků nevzbudila. Tihle dva byli následováni dalšími dvěma dětmi - tak ve věku, kdy děti chodí do základní školy. Ti všichni nastoupili do auta. Pomyslel jsem si: Fajn, to musí být všechno! Chystal jsem se zabouchnout dveře, když vtom jedno z dětí vyjeklo: "Kde je tatínek?"


Tatínek?


Ohlédl jsem se zpět k letadlu. Ještě jeden muž scházel právě ze schůdků. Byl oděn celý v černém, obličej měl kryt za chirurgickou maskou. Jakmile přišel blíž, zasoustředil jsem se na jeho nohy: měl perfektně padnoucí mokasíny, štíhlé kotníky a bílé ponožky vytažené až k rantlům těch kalhot, kterým říkáme, že jsou na "velkou vodu". Sešel dolů, minul mě a nastoupil do auta k dětem. Zavřel jsem dveře, nastoupil do vedoucího automobilu a rozjeli jsme se směrem z letiště.


Vzhledem k tomu, že byly prázdniny, tak po celém městě fungovaly i tzv. "prázdninové semafory", tudíž to trvalo téměř 45 minut, než jsme se dostali domů. Vjeli jsme na příjezdovou cestu, brána se za námi zavřela. Obě auta zastavila a já si pomyslel: Měl jsem za úkol dovést rodinu do bezpečí. Pomáhal jsem vyložit zavazadla … bylo tam snad třicet různých kufrů a batohů … všechno jsme to donesli dovnitř. Potom jsem se vrátil zpátky na příjezdovou cestu.


Jeff vyšel z domu. Přes vysílačku se zeptal:


"Vše v pořádku?"


"Kód 4." odvětil jsem.


V tomto bodě jsem dal najevo, že mám hotovo. Dopravil jsem subjekt z bodu A do bodu B. Je vymalováno. Ale pak se stalo něco kuriózního. Přišel jsem k Jeffovi a nevzrušeně se ho otázal:


"Tak mi to řekni! Kdo je ten chlápek?"


Jeffovi na tváři zářil obrovský úsměv. "Tys ho neviděl?"


Pokrčil jsem rameny. "Ovšem. Viděl jsem nějakou vyhublou postavu, kousek tváře a tři děti."


Jeff ztišil hlas. "To je Michael Jackson."


Civěl jsem na něj. "Nedělej si ze mě prdel!"


Jeff zvedl do vzduchu pravou ruku. "Radši smrt než lež! Mluvím pravdu!"


Nevěřil jsem mu. Trochu se mi smál. Potom jeden asistent, ten Feldman, chlap, co jako první vystoupil z tryskáče, si nás zavolal dovnitř. Když jsme vstupovali dovnitř, tvářil jsem se: Jako fakt?! Uvidím teď Michaela Jacksona?!


Vstoupili jsme dovnitř a ten samý chlápek, co vystoupil zamaskovaný z letadla, prošel teď kolem mě - ovšem bez chirurgické masky na obličeji. Hlavou mi proletělo jen: A kurva! Stál jsem tam tváří v tvář Michaelu Jacksonovi a třásl jsem si s ním rukou. Bylo to něco neskutečného. Jeff nás přerušil. Měkkým, tichým hlasem Michael promluvil:


"Zdravím vás. Je moc pěkné se s vámi setkat."


Zakoktal jsem: "Je to pro nás obrovská čest, pane. Jsem vašim obrovským fanouškem už hezky dlouho!"


Obrovským fanouškem?! NIKDY jsem žádnou takovou věc neřekl svému klientovi! Přece pracuju léta se slavnými lidmi, nebylo nutné zrovna tohle říkat! Ale moje srdce splašeně bilo v hrudi, chlupy na krku mi vstávaly vzrušením. Snažil jsem se tvářit se profesionálně, ale uvnitř jsem se cítil jako malé dítě. Já jsem BYL velký fanoušek. Měl jsem všechna dřívější alba Jackson 5 - všechna! Stále jsem před sebou viděl, jak ON a jeho bratři tančí robotický tanec při vystoupení k Dancing Machine na Soul Train.


Trochu jsme poklábosili o Motown Records, zčásti také proto, že jsem pro ně chvilku pracoval. Jeho děti se batolily okolo něj. Prince a Paris řekli oba Ahoj, jen Blanket byl velmi zaražený a nemluvný, stydlivě se schovával za otcovy nohy a sem tam trochu vykouknul.
Pan Jackson řekl: "Děti, tohle je Bill! Naše nová ochranka!"


Huh?! Takže ze mě bude nová ochranka? O tom jsme se celou dobu bavili? Bylo mi řečeno, že mám jen dopravit subjekt z bodu A do bodu B. Zkontrolovat to a jít domů. Alarm zasunutý hluboko v mém mozku začal drnčet. A pak najednou pan Jackson řekl - spíš jako konstatování než jako otázku:


"Zůstanete přes noc, ano?"


"Um … a-ano, p-pane!" koktal jsem.


"Skvěle!" odvětil. "Uvidíme se ráno."


Všichni sborově popřáli dobrou noc a odebrali se po schodech nahoru. Zamračeně jsem se podíval na Jeffa a Feldmana a řekl:


"Musíme si promluvit!"


Vyšli jsme ven na příjezdovou cestu. "Co se to tu, ksakru, děje?! Kde má ochranku?!"
"Národ islámistů mu chtěl vnutit svoje lidi! Šéf zahájil "protipalbu" a rozhodl se učinit zásadní změny!"


Feldman: "Přestaň se blbě ptát, prostě mi řekni - jseš ochotný zůstat tu přes noc … nebo dýl?!"


Otočil jsem se na Jeffa: "Je to skutečný Michael Jackson? Brácho, byl to dneska dlouhý den, přejel jsem celý Las Vegas a jsem dost unavený - nemám náladu ztrácet čas s nějakým imitátorem!"


"Věř mi! Je to skutečně náš borec! Zjišťoval si o tobě pár informaci - tvůj životopis, tvoje působení v Motownu a řekl mi, že chce, abys mu dělal ochranku!"
"Tak jo! Kdy dorazí zbytek týmu?!"


Jeff se podíval zmateně na Feldmana a pak zas na mě. " Já myslel, že to víš! Žádný další lidi nepřijedou, chce jen tebe!"


Ale ne! To ne! Ne, ne, ne!


Dostal jsem se do situace, na kterou jsem nebyl připravený. Michael Jackson byl člověk, kterého spousta lidí milovala a i nenáviděla. Byl neustále obklopen hordou bodyguardů - a teď jsem měl všechnu jejich práci převzít já sám. Neznal jsem navíc vůbec zařízení a vystavění domu! Potřeboval jsem nějaké detaily!


Začal jsem se cítit fakt divně - něco tu nehrálo! Opravdu si mysleli, že uvěřím, že Král popu, Michael Jackson, cestuje někam bez jediného člena ochranky?!! Jen s jedním asistentem a chůvou?!! Co se to tu ksakru dělo?! Kde je jeho tým? Manažeři?! Doprovod?!!
Co jsem do té doby netušil, ale co jsem se měl vzápětí dozvědět, bylo, že ten Michael Jackson, co odletěl z Las Vegas tu noc, není ten samý Michael Jackson, co opustil zemi o rok dříve. Nebyl tady žádný doprovod zkrátka proto, že žádný NEEXISTOVAL, tečka. Byl úplně sám! Nejslavnější muž planety - a my jsme byli jediní, kdo věděli, že se vrátil do Spojených států.


Souhlasil jsem, že zůstanu, protože, co jiného jsem mohl dělat?! Ten muž řekl svým dětem, že jsem zde, abych je ochraňoval! Po tom všem nakonec no noc odešli jako Feldman, tak chůva. Přespávali totiž v přilehlém hotelu. Nakonec odešel i Jeff. Měl nějakou jinou práci, ke které se uvázal. Zůstal jsem tu jen já. Prohlédl jsem si pečlivě zařízení domu, zkontroloval jsem všechny dveře a okna a pak jsem si rozložil skládací židličku dole v garáži. Mrzlo tam. Garáž totiž byla izolovaná od domu - v domě bylo 28°C a já se třásl jako ratlík v garáži. Jak by taky ne - měl jsem na sobě jen sáčko, košili a kravatu.


Pořád mi tu něco nehrálo. Vlastně nic z toho. Chtěl jsem zavolat někomu známému, ale pochopitelně jsem nemohl. A kdo by mi věřil? "Hele, hádej co? Jsem v baráku s Michaelem Jacksonem a jeho rodinou! A s kým tam jsi? Jen já sám. V jeho garáži! Tak to si z tebe někdo udělal pěknou prdel, kámo!"


Zůstal jsem vzhůru celou noc, bdělý a zmrzlý. Každý zvuk, každé auto, co projelo kolem, všechno mě vždycky vyburcovalo a znervóznilo. Většinu času jsem ale stejně proseděl, třásl jsem se zimou až na zadku a přemýšlel jsem. Kde jsou všichni? A existuje nějaký blb, co by se pokoušel přelézt zeď? Co tu, kurva, dělám?!


Ve tři čtvrtě na sedm ráno slunce konečně vyšlo. Zaslechl jsem jemné klepnutí interiérových dveří, co vedou do garáže. Najednou se ozval tichý hlásek:


"Promiňte?"


Vzhlédl jsem. Stála tam malá dívenka, Paris. Vešla pomalu do garáže a v rukách držela šálek. Byla v něm horká čokoláda a ještě takové ty divné rozpuštěné maršmelouny uvnitř. Prostě tam jen tak tiše stála, podala mi hrnek a řekla:
"Tatínek řekl, abych vám tohle dala."

 

ČÁST PRVNÍ

Můžeme se vrátit zpět do Neverlandu?

 

19.června 2005 nastoupil Michael Jackson na palubu své soukromé stíhačky a spolu se svými třemi dětmi zmizel. O deset dní později, po krátké zastávce v Evropě, přistál na odlehlém ostrovním království Bahrajn v Perském zálivu, jež bylo rok jeho domovem. Jackson, celosvětově známý pod přezdívkou Král popu, tímto krokem odešel do exilu.

 

Michael Joseph Jackson se narodil 29. Srpna 1958 ve středozápadním ocelovém městečku Gary, ve státě Indiana, jako sedmé s devíti dětí Joe a Katherine Jacksonových. Zázračně talentované dítě v oblasti hudby, jež vynikalo ve zpěvu dříve, než umělo chodit, brzy doplnilo své starší bratry Jackieho, Tita, Jermaina a Marlona v chlapecké pěvecké skupině vedené jejich otcem. Říkali si The Jackson 5. Od věku šesti let, Michael byl se svými bratry na štacích téměř každý týden, obehrávali regionální talentové soutěže, noční kluby a hudební festivaly. V době, kdy vršil 12. rok, byl již jedním z nejpopulárnějších lidí v zemi. Ještě než dovršil pětadvacátý rok života, díky nebývalému úspěchu dnes již kultovního alba Thriller, byl Michael Jackson nejpoznávanější osobou planety.

 

Jacksonova nebývale úspěšná kariéra se začala rozpadat v srpnu 1993, kdy byl veřejně obviněn ze zneužívání dětí. V době, kdy se urputně snažil dokázat svou nevinu a zároveň se vyhnout zdlouhavému procesu, jež by znamenal další vpád do jeho soukromého života, rozhodl se spor vyrovnat mimosoudní cestou a zaplatil za to 22 miliónů dolarů. Toto rozhodnutí jej však pronásledovalo do konce života, vrhalo to stíny mediální nedůvěry na každý jeho další krok. V následujících letech Jackson životem klopýtal, kolísal, až se naprosto zhroutil, když byl ze zneužívání dětí obviněn podruhé v roce 2003. Následovalo období potupného dotazování a vyšetřování Santa Barbarským právním zástupcem Tomem Sneddonem, který si očividně vystavěl kariéru na tom usvědčit zpěváka z obou případů, ačkoli od prvního uběhlo už deset let.

 

V dubnu roku 2004, Sneddon svolal grandiózní soudní porotu, jež měla za úkol odhlasovat obvinění zpěváka z "ohrožování životních podmínek těch nejmenších". Jackson, rozhodnutý dokázat svou nevinu jednou provždy, souhlasil s procesem. V září 2005 začal proces, který se zapsal do kronik pod názvem " Občané státu Kalifornie versus Michael Joseph Jackson" a byl obdařen nebývalou pozorností celého světa. Nicméně po dvou letech vyšetřování a půlročním soudním procesu, Santa Barbarský přespříliš horlivý prokurátor selhal. Nedokázal sehnat byť jediný střípek důkazu, který by dokazoval jakékoli kriminální provinění Michaela Jacksona. Porota jednomyslně hlasovala za zproštění viny, a tak 13.června 2005 odcházel Michael Jackson od soudu jako očištěný.

 

Očištěny, ale naprosto zlomený. Stále vrávorající po vyčerpávajícím soudním procesu, tváří v tvář morálním a finančním problémům, které se nahromadily během těch zdrcujících let jeho života, Jackson opustil Ameriku a odletěl do Bahrajnu. Tam žil jako host Sheikh Abdullaha bin Hamad bin Isa Al Khalify, blízkého přítele jeho bratra Jermaina, který je seznámil. Sheikh Abdullah druhý syn bahrajnského krále a guvernér královské jižní provincie, aspiroval na post hudebního magnáta a v Jacksonovi viděl skvělý prostředek k vybudování vlastního zábavního průmyslu. Tito dva muži dokonce natočili gramofonovou desku a měli velké společné plány. Ale jejich přátelství brzy zhořklo a v létě 2006 zpěvák opustil Bahrajn a následujících šest měsíců strávil v Irsku. Jackson miloval odlehlost Esmeraldina ostrova, ale jeho finanční a vízové problémy nemohly být vyřešeny pobytem v zahraničí. Potřeboval se vrátit k práci a tak tedy učinil rozhodnutí - vrátit se s rodinou do Las Vegas s cílem zajistit vrcholný comeback v některém z hotelů na slavné Las Vegas Strip.

 

Jackson, jež měl již své zkušenosti s jízdou v nákladním letadle, odmítl personál i jakékoli vybavení a vrátil se po osmnáctiměsíčním pobytu za hranicemi jen s kostrou původního personálu: se svými dětmi, jejich chůvou, Grace Rwarambou a s osobním asistentem Johnem Feldmanem. Od doby, co se stal dětskou hvězdou, neuběhl den, aby okolo sebe neměl několik členů osobní stráže, jež by jej zastínili v momentě, kdy by mu hrozilo nebezpečí. V roce 2005, v době soudního procesu, zajišťovali jeho osobní ochranu členové islámského státu. Přítomnost islámistů v Jacksonově ochrance vrhala kontroverzní světlo na jeho život, tudíž jakmile se vrátil do Spojených států, nenavázal další spojení s islámisty. Povolal konzultanta osobních strážců, Jeffa Adamse a vypustil jeho prostřednictvím do světa informaci, že nutně potřebuje nové lidi do svého týmu. Podle zaslaných životopisů nadále vybíral ty nejlepší z nich.

 

Bill Whitfield se narodil roku 1965 a vyrůstal v New Yorku, na předměstí New Rochelle a celý svůj život usiloval o to stát se soudním vymahačem. Na počátku roku 1990 se stal otcem své jediné dcery a vybudoval si kariéru osobního strážení, jež se později stala jeho hlavní zdrojem obživy. V tom čase strmě vzrůstala new-yorská hip hopová scéna, stěhovala se ze zapadlých ulic Bronxu a postupně se stávala milionovým byznysem. Skrz svého bratrance - Maxwella Dixona, známého pod přezdívkou Grand Puba - byl Bill představen různým hip hopovým umělcům a začal pracovat jako osobní strážce pro rapery, hudebníky i profesionální sportovce. V roce 1995 natrvalo opustil post soudního vymahače a vytvořil skupinu profesionálních strážců pro Andreho Harrella, zakladatele Uptown Records, jež byl nově jmenován výkonným ředitelem Motown Records. Bill pro něj pracoval čtyři roky a za tu dobu si vytvořil slušný seznam potenciálních klientů - mezi nimi i Seana "P. Diddy" Combse.

 

V roce 2001 byl Whitfield najat, aby vyzvedl vysoce privilegovanou osobu přilétající z Las Vegas - a během tohoto projektu si město zamiloval. Zjistil navíc, že zde by určitě netrpěl nedostatkem nabídek. Zajistil dokonalou péči své dceři a v Las Vegas zahájil kariéru jako konsultant týmů osobních strážců a sám dělal ochranku privilegovaným hudebníkům, hráčům NBA, VIP osobnostem a dokonce prezidentským kandidátům.

 

V době, kdy přijal telefonát od Jeffa Adamse, aby transportoval klienta z McCarrenova letiště do chráněného sídla na konci města, pracoval Bill jako špičkový osobní strážce a mohl si říci, že si vybral skutečně dobře. Ale nic, naprosto nic, co dosud ve svém životě zažil, jej nemohlo připravit na ten moment, kdy do oken garáže vnikly první sluneční paprsky a drobounká holčička Paris mu bezelstně nabízela hrnek horké čokolády s rozpuštěnými maršmelouny uvnitř.

 

V období dospívání byl Michaelovým největším idolem James Brown - kmotr soulu a také jeden z nejpracovitějších lidí v šoubyznysu. Jako mladý umělec Michael sledoval Jamese Browna v televizi a také v zákulisí divadla Harlem´s Apollo, studoval jeho pohyby a vstřebával každý Mistrův pohyb. Ačkoli mohl přejímat dovednosti i od umělců pracujících pod záštitou Motownu - například od Diany Ross, Marvina Gaye nebo Smokeyho Robinsona, Michael celý život trval na tom, že James Brown pro něj vždy byl tou největší inspirací.

 

Den před Vánocemi se Jackson a jeho rodina připravovali na vánoční oslavy - a Michaelův idol z dětství byl v tu dobu přijat v Atlantské nemocnici v Georgii, stěžujíce si na vyčerpanost a vysilující kašel. Jen o hodinu později, brzy ráno na Štědrý den, třiasedmdesátiletý James Brown zemřel na srdeční selhání jako následek prodělané pneumonie. 30. prosince zanechal Jackson své děti v péči chůvy a odletěl do Augusty, aby navštívil Brownův pohřeb, jež spojoval některé prvky jeho dřívějších světelných show a aby se poklonil památce zesnulého zpěváka. To bylo poprvé, co se Jackson objevil na veřejnosti od té doby, co před rokem a půl opustil zemi.

 

Během čekání na Jacksonův návrat se Bill Whitfield a Jeff Adams rozhodli posílit řady jejich týmu o dalšího člena. Adams, který měl na starosti i jiné klienty, nemohl být k dispozici neustále, proto kontaktoval svého bratrance Javona Bearda. Šestadvacetiletý muž a otec tří dětí, vyrostl Javon Beard v srdci jižního cípu Los Angeles jako syn poštovního doručovatele a úřednice FedExu. Jako jedno z šesti dětí, Javon měl ještě starší sestru, bratry dvojčata, mladší sestry dvojčata a také své vlastní dvojče - bratra Jovona. Ten se však narodil s mozkovou obrnou a zemřel, když mu bylo sedm let.

 

Beardovi žili s prarodiči blízko rohů ulic Šestačtyřicáté a Západní - oblasti notoricky známé pro svou drogovou aktivitu a násilí, které zajišťovaly pouliční gangy kvůli vzrůstající poptávce po cracku a kokainu. Javon brzy tyto ulice opustil a chtěl se stát slavným basketbalistou. Nastoupil dokonce do basketbalového týmu na Inglewoodské střední škole, jednoho z nejsoutěživějších týmů města. Měl sen, že členství ve sportovním mužstvu by mu mohlo zajistit stipendium na vysokou školu. Ale jednu noc, právě když tankoval benzín do auta pár bloků od domova, byl Javon postřelen do ruky během náhodného pokusu o odcizení auta zdrogovanými mladými výrostky. Sen o sportovní kariéře a o studiu na vysoké škole se rozplynul, Javon absolvoval Inglewoodskou střední školu a pak nastoupil do práce jako ochranka Hyperionova zdravotnického podniku, kde byl později povýšen na šéfa ochranky.

 

Po letech vypořádávání se s drsnými ulicemi Los Angeles se Javon rozhodl opustit jižní cíp LA a vyhledat nějaké bezpečnější a stabilnější místo a i práci. V roce 2004 navštívil příbuzné v Las Vegas a byl dotázán, zda by nepřijal post ochranky resortu Summer Bay, práci dostal a přestěhoval se hned další týden. Vypracoval se z pouhého "sekuriťáka" na výkonného ochránce majetku a lidí, dohlížel na tým dvou stovek lidí a údržbového personálu.

 

Na rozdíl od Billa Whitfielda, Javon Beard nikdy nepracoval jako osobní strážce vysoce profilovaných lidí, ale měl jednu vlastnost, která se nesmírně cenila - byl příbuzný Jeffa Adamse a dalo se mu věřit. A tak tedy na Nový rok, několik hodin předtím, než se Jacksonova rodina rozhodla vyrazit ven, Jeff zavolal svému bratranci Javonovi, aby mu dal nabídku, která se naskytne jedinkrát v životě.

 

Javon: Jako vyzváněcí tón jsem na mobilu měl "Smooth Criminal" - a zrovna ten jsem zaslechl, když mi volal Jeff. Bylo něco kolem půl druhé odpoledne. První, na co jsem pomyslel, bylo, že mi volá, abychom se domluvili na dnešním večeru, protože všichni členové rodiny se dnes připravovali na novoroční párty, kterou jsem zařizoval já. U Bellagia jsem si zamluvil oblek, plánoval jsem to celý dlouhý měsíc. Ale jakmile jsem zvednul telefon, dalo by se říct, že Jeffův hlas byl hodně divný. Mluvil se mnou velmi stroze.

 

" Co teď zrovna děláš?" zeptal se.

 

"Připravuju se na večer." Skutečně, měl jsem dost naspěch. Město zavíralo Strip (hlavní ulici v Las Vegas) autům, aby bylo zabráněno provozu a zácpám - a aby lidé mohli na Nový rok nerušeně vejít do ulic a pozorovat ohňostroj. Řekl jsem Jeffovi: "Zkouším se dostat dolů na Strip, poněvadž ho zavíraj v pět a teď jsou skoro dvě!"

 

"Takže jseš doma!"

 

"Jo, jsem doma."

 

"Jsem na cestě k tobě!"

 

"Počkej, cože?!"

 

"Musím si s tebou o něčem promluvit a nemůže to být po telefonu! Budu tam tak za patnáct minut. Nikam nechoď!"

 

Potom zavěsil, úplně náhle. Ani mi neřekl čau. Když dorazil, stál jsem zrovna před domem a netrpělivě vyhlížel jeho auto. Měl jsem tu kámoše, co mi pomáhal balit věci. Jeff se ohlídnul na toho kluka a řekl mi, že se mnou musí mluvit soukromě. Tak jsme šli dovnitř, posadili jsme se a on řekl: "No dobře, takže, je mi jasný, že určitě nebudeš chtít udělat to, co ti teď nabídnu. Vím, že máš svoje plány, ale já bych tě tady chtěl úplně vážně požádat o jednu laskavost - jsi člověk, kterému důvěřuji. Můžeš dnes večer pracovat?!"

 

Řekl jsem: "Krucifix, jasně, že ne!"

 

Zaprvé - byl Nový rok. A zadruhé - měl jsem, ksakru, přece zamluvený ten oblek od Bellagia! Jen na blbých sedm stovek jsem musel makat minimálně dva dny a dvě noci - a ani tehdy moje kreditka nebyla bůhví jak přeplněná! Pronajmutí toho obleku stálo čtrnáct stovek a to byl ještě ve slevě! Musel bych makat měsíc v kuse, abych se vůbec přiblížil k tý částce!

 

A navíc - nepotřeboval jsem práci. Zrovna nedávno mě v Summer Bay povýšili a já jsem měl brát 65 000 dolarů ročně. Pracoval jsem svědomitě a tvrdě - a teď jsem měl v plánu jeden den prostě vypustit a oslavovat. Řekl jsem Jeffovi:

 

"Brácho, budu upřímný. Mám flek, který mi vydělává na chleba celkem slušně. A teď hodlám dokončit přípravy na tu novoroční párty až do posledního detailu!"

 

Zíral na mne. Po chvíli jsem vzdychl a zabručel: "Kdo je klient?"

 

Řekl: "To ti nemůžu říct. Jediné, co můžu prozradit, že je to "vysoce profilovaný hodnostář"!"

 

Zasmál jsem se. "Jeffe, víš, jsi můj bratranec, ale tohle jsem ještě nikdy od nikoho neslyšel! Ani mě nenapadne rušit plány, pokud mi neřekneš detaily!"

 

Chvíli nad tím přemýšlel a pak potichu řekl: "Dobrá, zrovna teď poruším slib, který jsem složil, ale jsi člen rodiny, tak ti to teda řeknu!" Pak se ke mně naklonil a zašeptal: "Je to Michael Jackson!"

 

"No tak to je kurva fór!"

 

"Mluvím vážně. Je to Michael Jackson."

 

Hleděl jsem mu do obličeje a přemýšlel jsem, zda si ze mě dělá legraci. Vysvětlil mi celou situaci: "Kdybys chtěl, mohla by z toho být práce na plný úvazek. Prostě pojď dneska se mnou zjistit, co a jak a potom se uvidí!"

 

Řekl jsem: "Kecáš, Jeffe! Já vím moc dobře, jak funguje job osobního strážce! Znám tě a vidím tě u toho! Je to zavazující a vyčerpávající! A já měl tak klidnou a stabilní práci!"

 

Řekl mi, že moje rozhodnutí bude nezměnitelné, ale že jednu věc mi zaručit nedokáže - že mě bude mít Mr. Jackson rád. "Ten chlápek je občas vybíravý! Dovede si dát záležet na výběru toho, kdo jej bude reprezentovat!" Nakonec řekl: "Ale. Koukni, já vím, že si tě pan Jackson nakonec oblíbí a ty uznáš, že to za to stojí! Řeknu rodině, že ta párty se dnes nekoná! A zaplatím veškeré výdaje, jaké jsi s tím měl!"

 

"Dáš mi čtrnáct stovek?"

 

Zašátral v peněžence a vyndal tisícovku. V hotovosti. "To je všechno, co mám teď u sebe. Ale pojď se mnou na ATM a já ti dám zbytek!"

 

Jakmile tohle udělal, uvědomil jsem si, že je vše v pořádku. Řekl jsem Jeffovi, že se mnou může počítat. Zeptal se: "Máš černý oblek?" Jo, měl jsem, ale byl v čistírně a ta měla zavřeno. Obleky, které jsem měl doma, byly všechny pestrobarevné - lidé, co mě znají, vědí, že miluju barvy - ale jako osobní strážce jsem potřeboval striktně černý nebo tmavomodrý oblek. Tak Jeff řekl: "OK, musíme jít a koupit ti nový oblek."

 

Bylo něco po druhé hodině odpoledne na Nový rok, a jelikož měřím přes šest stop, museli jsme si pospíšit a najít obchod 48 Long, kde neměří míru - na Nový rok krejčí, kteří šijí na míru, nepracují. Měli však zavřeno. Prošli jsme Boulevard Mall, potom Meadows Mall. Nakonec jsme zakotvili v továrně na kabáty Burlington a našli jsme oblek, který mi perfektně padl. Koupili jsme ho, zajeli zpět domů, přežehlili ho a pak jsme se vydali do domu Mr. Jacksona.

Dojeli jsme tak kolem páté hodiny. Byl jsem značně nervózní. Bill vyšel ven a otevřel bránu. To bylo poprvé, co jsem Billa uviděl. Podíval se na mne a zeptal se: "Jseš připravenej být součástí tady toho?!"

 

"Doufám!" zašeptal jsem. Ale byl jsem moc, moc nervózní. Najednou neexistoval žádný pevný bod, kterého bych se mohl chytit.

 

Bill řekl: "Jseš vysoký! To by se mohlo hodit!"

 

Vjeli jsme s autem branou dovnitř. Jeff vystoupil a šel do domu, já tak půl hodiny čekal v autě. Kontroloval jsem hodinky, pořád jsem si upravoval oblek a kravatu, aby všechno sedělo.

 

Nakonec Jeff přišel a řekl: "Tak fajn, pojď dovnitř. Mluvil jsem o tobě dost hezky, šéf nakonec tu nabídku přijal, takže si myslím, že spolupráce je dohodnutá."

Pak mě vzal dovnitř. Mr. Jackson sešel dolů ze schodů. Na obličeji měl chirurgickou masku, na sobě bílé tričko s výstřihem do V a pyžamové kalhoty. První věc, které jsem si všiml, bylo, jak neuvěřitelně křehký a hubený byl. Když jsem mu šel potřást rukou, dával jsem si záležet, abych ho nestiskl příliš silně. Byl jsem nesvůj, abych mu něco nepolámal, zdál se být neuvěřitelně slabý.

Začal něco říkat, ale nerozuměl jsem mu, hlas měl tlumený kvůli té masce na obličeji. Snažil jsem se být tichý a soustředěný, ale on pořád mluvil a mluvil a tak jsem hlesl: "Promiňte?"

 

Odsunul masku o kousek stranou a řekl: "Zdravím vás, Javone. Už jsem toho o vás hodně slyšel. Jste připraven být součástí mého týmu osobních strážců?"

 

Řekl jsem: "Naprosto, pane. Bude mi ctí být součástí týmu. Doufám, že to bude natrvalo."

 

Odpověděl: "Nevidím důvod, proč by nemělo. Mohu vám věřit?"

 

"Ano, pane. Absolutně!"

 

"Dobrá. Pak tedy vítejte."

 

Zavolal děti. Prince a Paris seběhli dolů a potřásli mi rukou. Jen Blanketa musel Mr. Jackson nutit říct ahoj. Všichni tři potom odběhli dělat to, při čem byli vyrušeni. Pan Jackson řekl: "Nedělejte si s nimi starosti. Tohle je pro ně rutina. Neustále se setkávají s novými lidmi. Ale myslí to dobře."

 

Trochu jsme poklábosili, Mr. Jackson se potom vrátil nahoru do pokoje. Já, Bill a Jeff jsme následující hodiny strávili plánováním. Vzali mě na obhlídku domu, ukázali mi kde co je. Okolo desáté hodiny večerní sešel Mr. Jackson s dětmi dokonale upraven dolů a my jsme je dovezli do MGM Grand. Hotelový personál byl již zpraven a připravil nám vjezd zadním vchodem.

 

Show Davida Copperfielda začala o chvíli později. Vklouzli jsme dovnitř, pan Jackson s dětmi se posadil do přední řady. Já se usadil za něj. Bill hlídal východ nalevo. Pozorovali jsme show a vyklouzli ven, ještě než se hlediště zaplavilo světlem. Pan Jackson vzal děti do Davidovy šatny, trochu poklábosili a my jsme je pak odvezli zpět domů.

 

Příští ráno jsem zavolal do kanceláře, dal tam výpověď a začal pracovat pro Michaela Jacksona.

 

V roce 1990 otevřel poprvé Michael Jackson brány svého Neverland Valley Ranch pro širokou veřejnost. Místo, pojmenované po magickém ostrově v klasickém díle J. M. Barriea Peter Pan - místě, kde dítě nikdy nedospěje - se rozkládalo na rozlehlém, 2700 akrů velkém pozemku zasazeném hluboko v horách Santa Ynez, vzdálených sto mil od Los Angeles.

 

Nový dům znamenal obrovský pokrok pro tehdy jednatřicetiletého zpěváka, který strávil své dětství v maličkém, dvoupokojovém domku (chatce) v Gary, Indianě. I přesto, že v 80. letech dosáhl ve své kariéře vrcholu, stále žil se svými rodiči v Hayvenhurstu, následně se celá rodina přestěhovala do Encina v Kalifornii. Nakonec se Jackson cítil připraven žít na vlastní pěst, koupil Sycamore Valley Ranch, přejmenoval jej na Neverland a zaplatil za něj 17 miliónů dolarů. To všechno stihl v březnu 1988. Další dva roky strávil vylepšováním toho místa. Chtěl vytvořit spektakulární grandiózní hřiště a místo, kde hry nikdy nekončí.

 

Návštěvníci Neverlandu vjížděli na ranč jedinečnou vlakovou soupravou, následovanou parním strojem, který je dovezl až do hlavní budovy. Samotný dům, to byla masivní stavba v Tudorovském architektonickém stylu, postavená na pětiakrovém jezeře vybaveném uměle vytvořeným vodopádem. "Skrytí vypravěči" - kamenné sochy, rozmístěné po celém pozemku měly za úkol po celý den hrát rozličnou hudbu. Bronzové sochy hrajících si dětí, sochy Petera Pana a Tinker Bella v nadživotní velikosti zdobily pozemky Neverlandu. Neverland měl svou vlastní zábavu, park, dokonce ruské kolo, autíčka, a nakonec vlastní horskou dráhu. Ale to nebylo vše - Neverland oplýval i vlastním domácím kinem s několika řadami plyšových křesel a neustále zásobovaným kioskem - a dokonce i vlastní zoo s žirafami, lvy a zebrami. Navíc s personálem o počtu šedesáti lidí, Jackson musel na provoz této megafantastické továrny na přání ročně vydat kolem 4 miliónů dolarů.

 

Neverland, jak Jackson sám říkal, byl pro něj útočiště, místo znovuoživeného dětství, o které přišel v době, kdy se stal dětskou hvězdou. Jackson byl naproti všem tvrzením vždy vděčný za život, který si vybudoval - a chtěl tedy svůj Neverland sdílet s dětmi všech věkových kategorií, speciálně však s těmi, kterým život přinesl více utrpení, než-li radosti. V rámci všech svých charitativních aktivit otevřel obrovský neverlandský park pro děti z nemocnic a nedalekého kostela, zdarma, především však pro ty nemocné a znevýhodněné. Na věku dětí přitom nezáleželo.

 

Pak ale přišel 18. listopad 2003 - a Jacksonova svatyně byla rozmetána na kusy. Toho rána, vybaven rozkazem k domovní prohlídce, vpadl tým sedmdesáti Santa Barbarských šerifů do budovy, rozhodnutý potvrdit spekulace o údajném zneužívání dětí, ze kterého byl Jackson obviněn. Následujících sedmnáct hodin procházeli policisté celé panství, místnost po místnosti, přehrabovali se v zásuvkách, kufrech a osobním majetku Michaela Jacksona - jež právě v Las Vegas natáčel devátou ze svých jedenácti charitativních písní "What More Can I Give". Byl naprosto bezmocný proti tomuto rabování. Celý proces prohlídky byl natočen na kameru a později použit u soudu - vystavil tím dříve přísně střežený Jacksonův soukromý život všem na oči. Po tomto "napadení" Jackson prohlásil, že Neverland již není více jeho domovem. Když byl soudem donucen, aby během soudního procesu v Neverlandu nadále zůstal, odmítl obývat hlavní budovu a přestěhoval se do jednoho z domků pro hosty. Když soud skončil, zapřísahal se, že se tam již nikdy nevrátí.

 

Když žil Jackson za hranicemi USA, Neverland zůstával opuštěný a nevyužívaný. Zpěvák již dále nemohl pokrýt veškeré výdaje, které si provoz tohoto obřího panství vyžadovaly. Horská dráha byla odpojena. Pozemky nebyly nadále obdělávány. O zvířata v zoo nebylo postaráno. Na konci roku 2005 propadlo zaměstnancům Neverlandu pojištění a v tu chvíli jim všem Jackson dlužil více než 300 000 dolarů na ušlých mzdách. V březnu 2006 vydal stát Kalifornie prohlášení, že panství Neverland bude mimo provoz, dokud nebudou personálu zaplaceny jejich mzdy. Pozemek byl oficiálně uzavřen. Zbývající členové personálu odešli domů. Na panství zůstal jediný člověk - člen ochranky, který čas od času dům a přilehlé pozemky obhlédl. Zvířata ze zoo byla rozvezena do přilehlých zoologických zahrad (v Kalifornii, Arizoně atd.). Vlaková stanice i parní stroj byl zastaven a na všechno začal usedat prach.

 

Jakmile Jackson přiletěl do Las Vegas na konci roku 2006, jeho manažeři mu pronajali dům v ulici číslo 2785, South Monte Cristo Way. Tak jako všechny budovy v Las Vegas i tato - patnáct tisíc metrů čtverečních velká parcela, se sedmi ložnicemi a deseti koupelnami - byla tato obří kýčovitá stavba zkrátka už přes míru. Vždyť jen ve vstupní hale (do domu se vstupovalo grandiózní pozlacenou bránou) se vyjímala obrovská fontána. Když člověk vstoupil do první přilehlé místnosti, nemohl si nevšimnout monumentálních ionských sloupů podpírajících strop. Uvnitř stála dvě skleněná foyer vedoucí do absurdně velkého obývacího pokoje vybaveného klenutým stropem se čtyřmi pozlacenými lustry. Z jednoho foyer se dalo vejít do místnosti, kde se skvělo vlastní domácí kino nalevo a ohromné mramorové schodiště vedoucí do dalšího patra napravo. V prvním patře pak byly pokoje pro děti a 2000 metrů čtverečních velké apartmá, které později sloužilo jako Jacksonova ložnice. Celý absurdní výjev byl doplněn o ohromný bazén a dva tenisové kurty venku na pozemku. Dále k domu přiléhala velká garáž, právě ta, kde si Bill vytvořil dočasné stanoviště - a kde s Javonem pořádali konverzace na téma vylepšené ochrany. Ačkoli dům odpovídal tomu, že by měl sloužit celebritám takového formátu, jako je Michael Jackson, Bill a Javon si velmi brzy uvědomili, že výběr tohoto domu byl krokem vedle.

 

Bill: Pan Jackson si tenhle dům nevybral. To udělal někdo za něj v době, kdy byl v zámoří. Z hlediska ochranky byl ten dům noční můrou. Byl umístěn na plácku, kam bylo vidět ze všech světových stran. Sousedi mohli v poklidu koukat přímo na zadní dvorek, kde si hrály děti. A co kdyby si někdo pustil pusu na špacír a začal žvanit, že tady bydlí Michael Jackson?! Zažil jsem paparazzi, co šplhali po stromech, jen aby mohli cvaknout fotku šéfa nebo dětí. Přední dveře domu byly vidět z ulice, do domu se dalo koukat z oken sousedů. Předpokládali jsme, že Mr. Jackson nebude používat hlavní dveře, pokud nepřijde nějaká návštěva. Byl zvyklý vždy chodit přes garáž.

 

Dům byl prošpikován ochranným systémem. Byly tady digitální kamery snímající celý objekt. Strávil jsem celý zatracený den, jen abych pochopil, jak ty "sračičky" fungujou. Navíc jsem zjistil, že spousta toho vybavení ani nehlesne. Z celkového počtu patnácti kamer fungovaly tři nebo čtyři. Bylo to otřesný.

 

Byl to děsnej barák. Byl to ten typ objektu, kde byla garáž zařizována tak, aby poskytla dostatek prostoru pro vjezd limuzíny, ale jelikož byla postavená do pravýho úhlu, žádná limuzína by se tam v životě nevešla. Prostě - kdybyste si usmysleli, že tam chcete ustájit limuzínu … museli byste ji spustit dolů střechou.

 

Javon: Na první pohled byl ten dům fakt hezkej, prostě pastva pro oči. Mramorované podlahy. Mramorované schodiště. Obrovské lustry. Ale instalace a to všechno okolo? Hrůza! Byly tam ty krásný vodní fontánky ve vstupní hale. Pan Jackson miloval fontány, ale byl tu jeden zádrhel, který jsme nedokázali pochopit - vždycky po dvou dnech se fontána přeplnila a všechna voda vytekla ven. Pokaždý zaplavila voda celou halu a my jsme ji pak museli vysávat zahradními hadicemi. Ty jsme pak na zahradě vypustili a výsledkem byla hnusně mokrá zahrada plná rozbahněných příkopů všude okolo domu.

 

Instalace uvnitř domu nebyly o moc lepší. Ložnice pana Jacksona byla za tu dobu mnohokrát zatopena. Byly jsme tam něco přes tři týdny - a bouchl nám ohřívač vody. Byla zatracená zima a my byly několik dní bez teplé vody. Museli jsme pana Jacksona a děti sbalit a odvézt je do hotelu Marriott. Zůstali tam do té doby, než byl instalován nový ohřívač. Hlavní topení taky nefungovalo - museli jsme dětem do pokojů zavést malá příruční kamínka. A navíc - pokud bylo najednou spuštěno víc spotřebičů, vybouchnul generátor a zhasla světla.

Ten barák se nás snažil fakt snad zabít. Do prvního patra se dalo vyjet výtahem. Ale použít výtah znamenalo odrovnat generátor. Pan Jackson to jednou zkusil a … uvízl tam. Děti přiběhly za mnou a křičely: "Tatínek uvízl! Uvízl ve výtahu!" Doběhli jsme tam a zjistili, že se zasekl mezi dvěma patry. Museli jsme vyjít do prvního patra a vytáhnout ho ven. Domníval se, že to byla jeho vina, že výtah zastavil.

"Zmáčkl jsem špatný knoflík? Udělal jsem něco špatně?" Ale jeho vina to nebyla. Ten zatracenej výtah se podělal už několikrát.

 

Bill: Všechny ty spotřebiče fungovaly blbě. Pořád jsme museli volat opraváře. Pan Jackson si na některé věci stěžoval neustále dokola. A navíc - určitě to nebyl dům, který by šetřil prachy. Byl v nabídce na trhu skoro sedm let. Nikdo si ho nechtěl pronajmout, pan Jackson to zkusil na půl roku - a vypláznul za to milion dolarů. MILION ZA PŮLROK!!! CO TOHLE BYLO ZA SRAČKU?!

 

Snažili jsme se dům vylepšit, jak se dalo. Jako člen elitního sboru osobních strážců jsem mohl zavolat na centrálu a požádat je tam, aby přišli nainstalovat celý systém znova. Ale kdybych to udělal, riskoval bych tím prozrazení pana Jacksona. Plus, fakt jsem nechtěl, aby na hlavní centrále věděli, jak debilní systém v tomhle baráku je. Tak jsem se rozhodl, že nejlepší bude, když to nainstalujeme svépomocí.

 

Hlavní věc, kterou jsme nainstalovali, bylo něco, čemu se říká "detekční systém ohlašující neoprávněné vniknutí do budovy". Jsou to takové malé sensory propojené se sítí optických vláken, které probíhají podzemím. To nám poskytlo přehled o všech částech objektu - a pokud by do budovy někdo vnikl, spustil by se alarm.

 

Javon: Museli jsme taky položit všechny ty dráty od přístrojů a zahrabat je do země tak, aby konec každého z nich vedl do garáže. Instalovali jsme světla s detektory pohybu a nové kamery, které měly dosah až několik yardů - vlastně až za oplocení pozemku. Rychle jsme přišli na to, že peníze pro pana Jacksona nehrají žádnou roli - co se týkalo ochrany jeho a jeho dětí, mohli jsme přijít s jakkoli vysokým účtem a on nám na to prachy dal. Zbraně, kamery, detektory, cokoli. Stačilo přijít a říct: "Potřebujeme peníze na tohle a támhleto, bude to ale stát dost peněz!" Pan Jackson jen pokrčil rameny a šeptl: "Staniž se!"

 

Bill: Koupili jsme CPM-700 elektronickou dohledávací čtečku. Stála přes tisíc babek. Umožnila nám zapojit elektronické nahrávací zařízení. Měli jsme tam všechno pohromadě. Informace o hotelech, konferencích, restauracích. V tomhle byl neoblomný. Během soudního procesu v roce 2005 někdo tajně překopíroval jeho rozhovor s právníkem a snažil se to prodat do médií. Takže z toho měl strach, byl jím doslova svázán. Kdykoli jsme šli ven, ještě než jsme vůbec vystoupili, ujišťoval se: "Zajistili jsme všechno?"

 

Nikdy jsme na žádný "obtížný hmyz" nenarazili. Zčásti také proto, že skoro nikdo neměl ponětí, že někam odcházíme. Párkrát jsme něco zaznamenali, dostali jsme se s naší čtečkou na nějakou cizí frekvenci, ale nikdy jsme nevypátrali její zdroj. Navíc pan Jackson vždycky trval na tom, že nikdy v hotelu nebude bydlet ve stejném pokoji.

 

Javon: Byl rozzuřený, když jednou zjistil, že jeho řidič má v autě zapnutou kameru. Většina limuzín byla vybavena bezpečnostními kamerami, dokonce i taxikáři nahrávali během jízdy své zákazníky. Je to normální postup. Půjčovna aut nám přistavila limuzínu a my jsme řekli řidiči, aby odpojil veškeré kamery. Ale jednou jsme byli v autě a všimli jsme si malého červeného světýlka na palubní desce.

 

"Co je to?!" zeptali jsme se.

 

"Oh, to je kamera …"

 

"Jaká kamera?! Řekli jsme vám žádné kamery! Co všechno jste nahrál?!"

 

"No, já …"

 

"Ne ne! Potřebujeme tu nahrávku! Dejte nám ji!"

 

A tak nám ji dal. A co udělal šéf, když to zjistil? Zuřil. Když se před ním vyslovilo slovo "kamera", zvedl telefon a zavolal své manažerce. "Potřebuju svoje auta! Přivez mi je tam odsud!"

 

Asi o týden později se auta objevila - byla dovezena z Neverlandu. Vlastnil tři identická černá SUV a GMC Yukons - auta, která používal k přepravě během soudního procesu. Byla vybavena trojitým sklem v oknech. Instalovali jsme clonu mezi předním a zadním prostorem v autě, aby měl pan Jackson soukromí.

 

Když ta auta dorazila, bylo mezi nimi i Bentley a Rolls Royce. Oboje černé. Interiér jednoho z nich byl celý ze čtrnácti karátového zlata. To byl dárek pro pana Jacksona od nějakého prince nebo co. Byl tam i minibar. Dokonce i kyblíček na led byl zlatý! Tahle auta, Bentley a Rolls Royce, byla zaparkována v garáži.

 

 

Bill: Nenáviděl ta auta! Tady jsme si poprvé uvědomili, že někdy dochází mezi ním a jeho lidmi k nepříjemným střetům - to bylo tehdy, když neporozuměli nebo nevykonali to, co od nich žádal. Jednoho večera jsme se připravovali na výjezd a Feldman řekl: "Pojedeme dneska v Rolls Royce! Jen počkejte! Bude mít radost!"

 

Tak jsme s Rolls Roycem vyjeli na příjezdovou cestu a celé jsme ho vycídili. Pan Jackson vyšel ven a chvíli na to auto zíral. Pak zvučně nebroušeným hlasem hlesl: "Co je to?!"

 

Feldman řekl: "Nechali jsme ho dovézt z Neverlandu, pane."

 

Ještě nakvašenějším hlasem prskl na Feldmana: "VÍM ODKUD JE! Co dělá tady?!"

 

"Myslel jsem, že budete chtít jezdit s nimi …"

 

"Ne! Nemám ta auta rád! Neustále se v nich něco kazí! Jednou jsem v Rolls Royce jel s Liz a najednou se porouchalo a my v něm zůstali zaklesnutí dvě hodiny!"

 

Prostě ta auta nesnášel. Radši by jel náklaďákem, než jimi.

 

Javon: Byl jsem jeho hlavní řidič. Vozil jsem ho kamkoli potřeboval - a taky jsem auta myl a leštil. Jednu věc jsem se naučil hodně rychle. Kdykoli jsem vezl pana Jacksona, jediná povolená hudba, která mohla v autě znít, byla hudba vážná. Vyslal nás do obchodu, abychom nakoupili celou náruč CD vážné hudby. Řekl: "Chci tu vážnou hudbu! Potřebuju cédéčka s vážnou hudbou! Kupte všechna, na která narazíte!" Takže jeden z nás se vydal do obchodu, nabral celou kopu cédéček s vážnou hudbou a dotlačil ji domů. Když jsme jeli autem a Bill nebo já jsme měli puštěnou nějakou R&B stanici, museli jsme honem přepnout na klasiku. Někdy nás zastavil a řekl, že si poslechne R&B, ale po většinu času pro něj existovala jen vážná hudba.Bill: Normální bylo, že jsem v domě zůstával do půlnoci nebo dýl. Domů jsem chodil ve chvíli, kdy děti spaly, a všechno tonulo ve tmě. Několikrát týdně jsme spolu s Javonem zůstávali přes noc, pracovali dlouho do noci, ale někdy jsme taky najali tři chlápky na to, že budou mít šichtu podobnou "hlídání hřbitova" - všude ticho a klid … a tma. Celý objekt byl zkontrolován, alarmy byly v pohotovosti. Dal jsem těm chlápkům jasný pokyny: pokud se někdo, kdokoli, pokusí přelézt zeď, nejdřív ho zastřel a pak mi teprve zavolej.


Javon: Pořád jsme měli to provizorní stanoviště v garáži - a tam bylo sakra málo místa k nějakýmu manévrování nebo vytvoření pohodlí. A, jak už víte, když je zima, garáž je tou nejstudenější místností v domě. Byli jsme tam furt, na dvacetičtyř hodinový šichtě a mrzla nám tam prdel. Díky Bohu, pak jsme dostali sekuriťáckej přívěs.


Manažerem pana Jacksona byla žena jménem Raymone Bainová. Byla jeho publicistkou během soudního procesu a teď ho manažerovala. První věc, kterou Raymone viděla, když vešla do domu, jsme byli my, jak sedíme v chladné garáži a nemohla tomu uvěřit. Řekla:


"Proč si nepřivezete z Neverlandu přívěs?"


"Přívěs? Jaký přívěs?!"


"Je tam přívěs pro členy ochranky. V Neverlandu."


Tak jsme ho přivezli. Bylo to blaho. V přívěsu bylo umyvadlo, sprcha, malá ložnička a dokonce postel. Teď jsme si udělali velitelské stanoviště tam. Přendali jsme všechny kabely od přístrojů tak, aby dosahovali do přívěsu. Na dveře jsme si vyvěsili plánek všech elektronických sítí a zdrojů - něco jako mapku vnitřního města Las Vegas. Najednou jsme měli všechno na jenom místě, celkem slušně fungující.


Bill: Instalovali jsme takové to tlačítko, které se zmáčkne v případě nouze. Instalovali jsme ho ve všech pokojích v domě - v ložnici, v obýváku. V případě nouze nás mohl pan Jackson nebo děti tímto tlačítkem přivolat. Alarm se nerozezněl v domě, ale v přívěsu. A abych pravdu řekl, byl to kurevsky hlasitej alarm. Pamatuju si ten moment, kdy se rozezněl poprvé. Bylo to hodně, hodně brzo ráno. Vyskočil jsem z postele a jen v trenkách běžel do domu, ve vstupní hale jsem popadl pistoli, a jak blbec letěl dovnitř. Fakt kretén.


Vběhnul jsem do jídelny, kde všichni pokojně seděli u stolu a jedli cereálie. Uviděli mne a strnuli. Pan Jackson nalevo, Paris v čele stolu, Prince napravo ode mě. Blanketa nebylo vidět. Ten seděl naproti v místnosti, koukal se na televizi a hrozně ho zajímalo, k čemu slouží ten barevný knoflík na zdi. Tak se prostě zvedl a šel ho zmáčknout. A já tam teď stál v trenkách s pistolí v ruce. Všichni na mě zírali a Blanket se bezelstně optal: "Bille, to je opravdická zbraň?"


Ten mrňous si myslel, že je to cool, pan Jackson nikoli. Vběhnout do místnosti plné dětí s poloautomatickou pistolí? Ouu, byl na mě nasranej ještě hodně dlouho.


Javon: Nesnášel, když děti viděly zbraně, ale naproti tomu byl rád, že jsme ozbrojeni. Oba jsme s Billem vlastnili poloautomatické glocky s prodlouženou hlavní. A měli jsme tasery - takové ty věci, co dokážou do těla vpravit až 1,2 milionů voltů, dost na to, aby porazily třísetkilovýho chlapa. Popravdě, měli jsme zbraní docela hodně - MP5 plně automatické rychlopalné zbraně, vojenské AR-15s, zápustné MAC-10s. Měli jsme taky tři bedny munice, což znamenalo skoro tři tisíce nábojů do každý pistole. Taky jsme měli lehké neprůstřelné vesty pod oblekem - neustále. Někteří nám říkali, že jsme přezbrojeni, ale ti lidi si neuvědomují, jakým hrozbám neustále pan Jackson čelil. Plánovali jsme a připravovali jsme se vždycky na nejhorší, ale doufali jsme v nejlepší.


Bill: Kdokoli, kdo přišel do domu - opraváři, technici, kdokoli - ti všichni museli podepsat závazné prohlášení, než byli vpuštěni do objektu. Existoval tady kontrakt, který by znamenal pokutu 10 miliónů dolarů, pokud by dotyčný prozradil, s kým se setkal. Pokud někdo odmítl podepsat, nebyl do objektu vpuštěn. Taky jsme je museli prohledat a zapsat si jejich telefonní čísla. Pokud je nechtěli sdělit, opět jim byl vstup zakázán. Jediné osoby, které mohli domem procházet volně, byli členové ochranky.
Existoval standardní postup pro každého, kdo chtěl dovnitř. Platil dokonce i pro obyčejného klauna, který přišel pobavit děti na narozeninovou párty. Klaun neměl tušení, ke komu vlastně jde, dokud nepřekročil bránu pozemku. V tu chvíli jsme na něj naletěli my s naším přísně formálním požadavkem o podpis a on jen hlesl: "Huh?!" Prohledali jsme ho a požádali ho o sdělení telefonního čísla.


"Musíme vás požádat, abyste tu nechal váš mobil, než půjdete dovnitř."


"Ale co když bude někdo volat?"


"Chcete tu dělat klauna nebo ne?"


Vyndal telefon z kapsy a položil jej na stůl. Pan Jackson zkrátka nikomu nedůvěřoval. Byl paranoidní, skutečně paranoidní. Skoro nespal. Procházel se po domě tak ve tři, ve čtyři hodiny ráno a kontroloval, jestli jsou všechny dveře zamčené. V ty noci, kdy jsem tu zůstával až do rána, jsem ho viděl procházet domem několikrát. Měli jsme veškeré moderní bezpečností vybavení a několik členů ochranky bylo speciálně vycvičeno, aby se vyznalo v těch nejmenších detailech ovládání přístrojů - a on stejně po nocích chodil od jedněch dveří k druhým a kontroloval, zda jsou zamčené. Čas od času jsem vešel do domu a zašel za chlápkem, co hlídal. Říkával mi:


"Náš borec zas v noci kontroloval dveře." Postupem času jsme si na to zvykli.


Javon: Častokrát taky z domu vycházel a ujišťoval se, zda jsme v přívěsu. Prostě se ve dveřích najednou objevila jeho hlava a on zašeptal: "Jen kontroluju, jestli jste tady, chlapci."


"Pane, my nikam neodejdeme. Jděte si lehnout."


Bill: Měli jsme zavedenou přímou linku z domu do přívěsu a jen pan Jackson znal její číslo. Jednu noc nám zavolal. Prý něco zaslechl. Byl nesvůj. Nedal se uklidnit.


Jednu noc jsme byli na šichtě a tak ve 2:30 ráno jsme najednou zaslechli podivný šustot na pozemku a pak najednou silné bouchání na dveře přívěsu. Otevřeli jsme dveře, tam stál pan Jackson a děti si tiskl silně k tělu. Děti byly rozespalé a zmatené, měly na sobě jen pyžama a chvěly se zimou.


Pan Jackson měl v očích strach, paniku. Jeho oči svítily ve tmě. "Někdo je v domě! Někdo se snažil dostat do mé ložnice přes balkón!"


První věc, která mě napadla, byla: "Tak a teď si můžem sbalit kufry a zmizet! Nedokázali jsme ho ochránit, takže sbohem!" Ale Javon řekl: "Zkontroluj ten pokoj! Jdi, Bille! Zkontroluj ten pokoj!" Tak jsme zůstali, abychom to vyšetřili. Vzali jsme pana Jacksona s dětmi do přívěsu. Javon zůstal s nimi. Já vlezl do baráku, připravil si pistoli a namířil si to do šéfovy ložnice.
Myšlenka, která mi prolétla hlavou, byla, že někdo musel jedině vyšplhat po zdi a zadním balkónem vniknout do ložnice. Jakmile jsem vešel do ložnice, pochopil jsem, o čem mluvil. Z terásky se ozýval podivný šustivý zvuk. Otevřel jsem balkónová dvířka a rozhlédl se. Nikoho jsem neviděl, jen ten zvuk se ozýval hlasitěji. Něco jako plácání. Ohlédl jsem se napravo a spatřil … křídlo vklíněné mezi okenní rámy. Holub! Všechen ten strach kvůli holubovi.


Uchopil jsem ho a vytáhl mu křídlo. Rozmáchl jsem se a hodil ho z balkónu. Nemohl jsem říct, jestli vzlétl nebo co. Možná jsem mu to křídlo zlomil. Všechno, co jsem viděl, bylo, jak padal dolů. Vrátil jsem se zpět a řekl panu Jacksonovi, že to byl pták. Teď se samozřejmě začal zajímat o ptáka!


"Nezabil jste ho, že ne?!"


"Ne, pane. Ovšem že ne! Prostě jsem ho nechal letět." "Ach, díkybohu!"


Javon: V tomto bodě se do rozhovoru zapojil Prince. "Tatíííí! Můžeme se vrátit do postele, prosím? Ráno vstáváme do školy a já jsem hrozně unavený!" Byly tři ráno. Tak se tedy zvedli a vydali se domů. Pan Jackson jim řekl: "Vidíte děti? Raději se ubezpečit, než-li posléze něčeho litovat!"


Bill: O několik týdnů později, někdy v polovině února, jsem obdržel zuřivý telefonát od šéfovy manažerky Raymone. Byla celá rozčilená a křičela do telefonu: "Musíte Michaela okamžitě odvést pryč z domu!"


"Co je za problém?!"


Neřekla mi nic. Jen neustále křičela: "Odvezte ho pryč! Zabukuju vám pokoj v hotelu! Vezměte ho pryč!" Dokázal jsem si představit, že se jedná o něco vážného. Řekl jsem Javonovi, ať přistaví auto a sám jsem běžel do domu. Vyběhl jsem do prvního patra a uviděl pana Jacksona, jak se ve tmě prochází po domě. Nepotřeboval k tomu světlo, jakoby se obával, že ho někdo spatří. Řekl jsem mu o telefonátu. Okamžitě vystartoval, vběhl do pokoje dětí a začal balit věci. Šeptal jim: "Pojďte! Notak! Ne, ne! Tohle nepotřebujeme! Vezměte si jen nejdůležitější věci!"


Nechápal jsem, co se děje. Odvážil jsem se zeptat: "Pane, co se tu děje?"


Nedokázal mi odpovědět. Jen řekl: "Raymone volala. Jsme v nebezpečí! Musíme odejít, TEĎ!"


Javon: Přistavil jsem auto a čekal před přívěsem. Neustále jsem kontroloval monitory - nic na nich nebylo! Žádný pohyb, nic! Ještě než jsme odjeli, Bill zkontroloval celý dům. Nikde nikdo. Nastoupili jsme do auta a řekli panu Jacksonovi: "Pane, celý objekt je v pořádku. Nikde nikdo není. Věřte nám, jsme v bezpečí."


Ale on nás skoro nevnímal. Byl vyděšený k smrti a panikařil. Pořád opakoval: "Musíme odsud! Pryč!"


Bill: Neměli jsme ani ponětí, co se tady děje, ale naložili jsme zavazadla a děti a všechny jsme odvezli do Green Valley Ranch, resortu poblíž Hendersonu. Manažer už tam na nás čekal, pomohl nám vykládat zavazadla. Tak jsme tedy opustili náš přísně střežený objekt jen my dva s šéfem a rodinou.


Ubytovali jsme šéfa v pokoji a sami jsme se uskladnili v pokoji naproti. Příští ráno jsem zašel za ním, abych si s ním promluvil. Vztekal se: "Neměl bych opouštět dům jen tak pro nic za nic! Neměl bych utíkat před nikým! Od toho bych měl mít vás, hoši, ne?!"


"Před kým utíkáte, pane?" Nakonec vyšel s pravdou ven. Raymone mu prý volala, že se s ní zkontaktoval dřívější zaměstnanec Neverlandu, kterému pan Jackson dlužil peníze. Tenhle chlápek volal Raymone a ubezpečil ji, že vynaloží veškeré úsilí, jen aby prachy dostal zpět. Řekl, že osobně pojede do Vegas, přeleze zeď u Jacksonova domu a podá si ho. A tak Raymone zavolala nám, abychom ho urychleně odsud odvezli.


Řekl jsem: "A kvůli tomu jsme opouštěli dům? Pane, nikde nejste ve větším bezpečí, než tam! Ten dům je hotové "vězení s ostnatým drátem"! Nikdo tam neproklouzne! A jsme tam my s Javonem. Kdyby mi Raymone řekla, o co jde, vyřídil bych to!"


To ho, zdá se, zaskočilo. Vypadal dokonce mírně nasraně. Zůstali jsme v Green Valley Ranch ještě jednu noc, pak jsme se zas vrátili domů. Děti byly značně zmatené. Nebylo divu - byly naprosto pod nadvládou otcova způsobu života. Tajné dveře, alarmy, knoflíky pro případ nouze - to byl jejich každodenní život. Byli trochu zmítaní. Bylo mi jich líto. Přestěhovaly se do Vegas, do cizího domu, byly tam pár týdnů a zas je někdo tahal někam jinam, uprostřed noci. Pak se ocitly na hotelu, odkud za dva dny opět odjížděly. Bez slova vysvětlení.


Jakmile jsme dorazili domů, všichni byli neobyčejně zamlklí. Pak se najednou Blanket podíval na otce a řekl: "Tati, můžeme se vrátit domů? Na Neverland?"


Pan Jackson se na syna smutně pousmál. "Ne. Nemůžeme se tam vrátit. To místo bylo zneuctěno ďábly!"

V květnu roku 1970 odletěli Jackson 5 do Philadephie, aby odstartovali své první světové turné oficiálně pod záštitou Motownu. S touto Detroitskou značkou podepsali kontrakt o dva roky dříve a debutovali singlem "I Want You Back", který vymazal dřívější drobné neúspěchy, a stal se hitem č. 1 na žebříčku Billboard. Tento veleúspěch mohl být uzavřen každým z dalších tří singlů, jež z chlapecké skupiny Jackson 5 udělaly první kapelu v historii hudby, která dokázala uspět čtyřmi písněmi na topu Billboard hits za sebou. Prostřednictvím nebývalého prodeje desek a hraní písní v rádiích se ze skupiny brzy stal fenomén - a tak tedy když chlapci přistáli na Philadephském mezinárodním letišti, téměř tři tisíce fanoušků zahltilo terminál. Následující noc, kdy skupina právě předváděla svoji show, musel být povolán kordon všech Philadelphských policistů, aby dohlíželi nad chováním šestnáctitisícového davu fanoušků, který se zdál nekontrolovatelně zaútočit, až jeho idolové sestoupí z jeviště.

 

Michael Jackson měl v té době teprve jedenáct let, ale osud již měl předem předurčen. Po další čtyři dekády jej masivní zástupy věrných fanoušků následovaly na každém jeho kroku, obléhaly ohromné prostory před hotely, kde bydlel a kempovali venku před domy, které obýval. Když 30. listopadu 1982 spatřilo světlo světa album Thriller, obdiv, který zakusil v období Jackson 5, byl dokonale zastíněn úrovní slávy dosud v historii šoubyznysu nevídané. Thriller zůstal na Billboard Top 10 po osmdesát týdnů. 37 z těchto týdnů dlel na samém vrcholu. Sedm z deseti singlů se stalo Top 10 singly všech dob. Album vyhrálo osm cen Grammy z celkových 12 nominací. V prvním roce po vydání se prodalo 22 miliónů kopií. Jak jednou jeden znalec řekl - Michael Jackson dokázal, že se album Thriller změnilo z pouhého hudebního nosiče na "domácí spotřebič" - bylo prostě něčím, co měl každý doma.

 

Ikony popové hudby samozřejmě existovaly i před Michaelem Jacksonem - byl to Frank Sinatra, Elvis, the Beatles - ti všichni dominovali hudbě v "jejich hudební éře". Michael Jackson byl ale jiný - uměl dokonale využít ten příznivý a v mnoha ohledech vzácný a prchavý okamžik v evoluci propojení hudby s technologií. Vysílání a satelitní televize stmelily jejich vytrvalost na půdě mezinárodních médií a bleskurychlá digitální distribuce ještě nebyla ovlivněna internetem, který by toto médium roztříštil na miliony malých nitek. To byl ve stručnosti ten důvod, proč byl svět dokonale připraven přijmout ten "unikátní globální fenomén", kterým byl Michael Jackson, nově přezdívaný Král Popu.

 

Thriller byl následován dalším nebývale úspěšným albem - Bad- jež spatřilo světlo světa v srpnu 1987 a jež se stalo albem č. 1 nejen v Americe, ale v rekordních 24 státech světa. Pět písní z tohoto alba se stalo č. 1, a v prvním roce se prodalo 17 miliónů kopií, dvě třetiny z toho množství ve Spojených státech. Bad samozřejmě také odstartovalo Jacksonovo první sólové turné. Jackson odehrál 123 koncertů v 15 zemích a na čtyřech kontinentech. Hrál suma sumárum pro 4.5 milionů diváků a utržil 125 miliónů dolarů. Bad, až na poslední zmíněný údaj, se stalo nejnavštěvovanějším a nejvýdělečnějším turné všech dob. V každém městě, kde Jackson vystupoval, zahájil koncert příchodem s ozbrojenou stráží patřící hlavě státu.

 

Na přelomu století však začala Jacksonova sláva z nějakého důvodu upadat. Když v roce 2001 vyšlo album Invincible, mnohými bylo považováno za obrovské zklamání v porovnání s jeho dřívější tvorbou. Ale i tak se ho po celém světě prodalo 11 miliónů kopií, o takovém čísle někteří umělci mohou jen snít. Ačkoli se po tomto "neúspěchu" od něj mnoho posluchačů odvrátilo, stále měl okolo sebe slušnou základnu nejvěrnějších fanoušků. To se týkalo především Spojených států, kde jeho obvinění ze zneužívání spustilo vlnu nenávisti a nedůvěry ke všem médiím.

 

Vskutku, čím více byl Jackson haněn a obviňován, tím pevněji se komunita jeho fanoušků semkla a rozhodla se jej obhajovat a chránit - loajalita ke zpěvákovi, jež je častěji tažen bahnem než-li chválen vypovídá o nevídaném symbolu úcty a lásky. Miliony posluchačů z různých koutů světa se zkontaktovaly a vytvořily webové stránky a internetové kluby, ve kterých si sdělovaly informace a navzájem se podporovaly. Ti oddanější z nich dokonce doprovázeli Jacksona z jednoho státu do druhého a během soudního procesu v roce 2005 stanovali před budovou Soudu, aby mu mohli vyjádřit svou náklonnost, až vyjde zdrcen ven.

 

To, co z Jacksona učinilo fenomén, nebyla pouze slepá oddanost a loajalita jeho fanoušků, ale také zpětná vazba od něj. Mnoho umělců prohlašuje, jak opovrhuje tím, co s sebou přináší sláva, o fanoušky se přespříliš nezajímá a už vůbec nepřemýšlí, že tito lidé je udělali slavnými. Jackson věřil, že právě fanoušci jsou důvodem jeho úspěchu - a že pouze oni mají z jeho vzestupu skutečnou radost. Jejich láska a věrnost jej neustále dojímala a byl za ni neskonale vděčný. A jelikož fanoušci na Michaela Jacksona nikdy nezanevřeli, on na oplátku nikdy nezapomněl na ně.

 

 

Bill: Několik týdnů byl všude klid. Potom jsme se začali porozhlížet po autech. Lidé mohli dojet až k domu. Někteří se na chvilku zastavili, pozorovali dům a potom odjeli. Všiml jsem si jednoho auta, bylo červené a vždycky přijelo a zastavilo naproti baráku. Osoba v něm jen seděla a zírala. Mohl jsem to auto pozorovat na kamerách v přívěsu. Přijíždělo několikrát týdně - někdy denně.

 

Občas jsem řidiče letmo zahlédl. Byla to žena, krásná, se světle hnědými vlasy. Vždycky z auta vystoupila a pomalu kráčela okolo domu. Často jsem slýchal o fanynkách Michaela Jacksona, kterým připadal nesmírně atraktivní. Byly do něj zamilovány. Z pohledu osobního strážce jsem v těhle ženách viděl v první řadě hrozbu. No - nedivte se - když před branou vidíte neustále parkovat auto, jehož řidiče sotva vidíte, nevíte, co si máte myslet. Je to fanoušek nebo jen nějakej pomatenej stopař? Já nikdy tuhle osobu doopravdy neviděl, tak jsem se jednoho dne odhodlal a vydal se za ní. Chvíli jsme mluvili. Byla z Kalifornie. Řekla mi, že žila nedaleko Neverlandu. Pověděla mi, že Michaela zná, že je jeho kamarádka.

 

"A to tady hodláte každý den sedět?" zeptal jsem se jí.

 

"To je v pořádku. On o tom ví."

 

Kdykoli jsme jeli někam pryč, tahle holka vystoupila z auta a snažila se, aby si jí pan Jackson všiml. Ale obvykle jsme v autě jeli já nebo Javon - tudíž jsme nezastavili. Poprvé, když jsme jeli s panem Jacksonem na zadním sedadle, zabručel jsem:

 

"Ta holka je tu zas!"

 

Pan Jackson se rozhlédl. "Kde?"

 

"Ta holka támhle!" ukázal jsem prstem.

 

"Ach, jistě! Znám ji! Můžete se uklidnit."

 

Zastavili jsme v její těsné blízkosti a pan Jackson sroloval okénko a bavil se s ní jako se starou známou.

 

"Jak se mají děti?" "Co tě přivedlo do Vegas?" "Hodláš zůstat dlouho?" Když jsem poslouchal tuhle konverzaci, dospěl jsem k názoru, že tohle není stopařka. Je to opravdová, věrná fanynka. Konverzace vyznívala přátelsky, nevinně, opravdově. Trošku s ní flirtoval, abych byl upřímný. Prostě mluvili. Pak přišel čas, kdy jsme museli vyjet. "Pane, musíme jet."

 

Řekl jí, v kolik hodin se vrátíme a vyslovil se v tom smyslu, že doufá, že ji tu spatří, až přijede, něco jako kdyby řekl: "Uvidíme se později." Jako velmi dobří přátelé. Když jsme odjížděli, utrousil:

 

"Krásná holka. Doprovází mne všude, kam se hnu."

 

Na konci ledna poskytl pan Jackson interview novinám Associated Press a tím definitivně potvrdil svůj návrat do země. Od té doby fanoušci skutečně začali přijíždět. Parkovali před domem klidně celý den. Obvykle to byly tak tři čtyři auta. Někdy víc. Přijeli vždycky brzo ráno, zaparkovali před barákem a sedli si na skládací židličky. Domů odcházeli pozdě v noci. Kdykoli naše auta opouštěla objekt, pan Jackson sroloval okénko a řekl: "Nazdárek. Teď musíme jet pryč, ale vrátíme se tak za dvacet minut." Tak jsme odjeli, oni si zas sedli na ty židle a čekali. Když jsme se vrátili, pan Jackson jim zamával a vrátil se do domu - a oni si zas sedli a zas čekali. Myslím, že to dělala jeho aura - aura jeho přítomnosti. Prostě mu chtěli být neustále nablízku.

 

Javon: Sousedi to ale nesnášeli. Většina jeho fanoušků se chovala vesměs dobře, ale tohle bylo přísně střežené sousedství. Nějakej chlap z ministerstva bydlel hned vedle. Gary Payton, hráč NBA, bydlel o dva baráky dál. Prostě si pronajali tyhle domy, vyplázli za ně miliony dolarů - a museli denně snášet hordy lidí kempujících okolo jednoho z domů. Ovšem čím víc si sousedi stěžovali, tím víc byli fanoušci na obtíž. Pak vždycky někdo zavolal poldy a policajti řvali na ty kempující lidi tak dlouho, dokud nezmizeli. Jakmile však začal další den, byli tam znova.

 

Bill: Jednoho dne před domem zastavila dokonce tři policejní auta a pan Jackson je sledoval z okna. Pak přišel do sekuriťáckýho přívěsu a řekl mi: "Nechci, aby moji fanoušci byli obtěžováni. Chci, abyste těm policistům řekl, že je to v pořádku, že tu mohou být, jak dlouho budou chtít, pokud se jedná o mou část pozemku."

 

Vyšel jsem ven a řekl to těm oficírům. Jeden z nich se mě zeptal, jestli jsem majitel. Řekl jsem: "Ne, ale jedné osobě, co tu bydlí, dělám osobního strážce."

 

Řekl: "Komu?"

 

Neodpověděl jsem. Jen jsem pokrčil rameny. Pak najednou jeden fanoušek vyhrkl: "Bydlí tam Michael Jackson".

 

Nepotvrdil jsem to ani nepopřel. Jen jsem zabručel: "Majitel tohoto objektu nemá sebemenší problém s tím, aby tito lidé byli na jeho pozemku."

 

Fanoušci začali tleskat a výskat: "Tak vidíte! Vidíte to!"

 

Oficír je všechny varoval, že pokud tady budou dělat rámus a on bude někde poblíž, všechny si je podá a zakáže jim sem přístup. Necítil jsem se však ve své kůži - měl jsem neblahé tušení, že tomu není konec a měl jsem pravdu. Fanoušci si začali stěžovat a policie se musela vrátit. Nakonec pan Jackson řekl, že jde zavolat svému advokátovi. Netušil jsem, komu volal a co mu řekl, ale pravdou bylo, že policie se sem už nikdy nevrátila a fanoušci směli zůstat.

 

Javon: Zůstávali i během zimních měsíců. Samozřejmě i během letních. Bylo vedro jako v prdeli a oni kempovali venku na rozpáleném chodníku a čekali. V opravdu hodně teplých dnech pan Jackson nařídil připravit chladné nápoje a obložené mísy a poslal nás s tím mezi ty lidi. Také nás poprosil, abychom těm lidem, co už tu čekají hodně dlouho, donesli lehátka, aby si mohli sednout. Tak jsme vyrabovali zahradní domek a všem donesli lehátka.

 

Byla tam taky jedna holka, co neúnavně hypnotizovala dům, jen aby měla možnost pana Jacksona zahlédnout. Byla tam každý den. KAŽDÝ - JEDEN - DEN!!! Zamluvila si své místo na chodníku napravo od silnice a snažila se své osobní věci přehodit před vstupní bránu na pozemek. Jednou se jí podařilo odchytit pana Jacksona, když nastupoval do auta a podstrčila mu své nahaté fotky. Jeho to ovšem nepohoršilo. Vždycky si našel aspoň trošku času, aby se s ní zastavil a poklábosil.

 

Bill: Pokaždý, když jsme někam odjížděli, fanoušci běželi podél auta a snažili se pana Jacksona aspoň zahlédnout. Pokud jsme jeli i s dětmi, pan Jackson vždycky nařídil zatemnit okna a přetáhnout přes ně záclonky. Nechtěl, aby někdo přišel do styku s dětmi. Ale pokud jel sám, poručil vždycky zastavit, sroloval okénku, pozdravil a dal tolik autogramů, kolik mohl. My jsme byli vždycky z toho nervózní, ale on na tom trval. Většina těch lidí byla milá, respektující a velmi jemná. Ale byli tu i tací, co nad sebou ztráceli kontrolu - to jsem pak musel vyskočit z auta a toho dotyčného doslova servat z auta. Kdykoli jsem byl nucen toto udělat, pan Jackson mě klidným hlasem pokáral: "Bille, buď milý k mým fanouškům. Nic by mi neudělali. Jsou tak sladcí!"

 

Část našich omylů spočívala v nevědomosti. Prostě jsme nedokázali plně pochopit jeho vztah k fanouškům. Byli jsme překvapeni, když jsme zjistili, že s mnohými z nich je v těsném kontaktu. Mohli dokonce zavolat jeho manažerce a nechat u ní pro něj vzkaz. Pokud se sešli z očí do očí, zaznívalo mnoho "Milujeme tě!" a "Já vás miluji více!" Vždycky s sebou nosili nějaké dárečky - většinou osobní věci.

 

Říkávali: "Tohle je pro tebe! Vyřezal jsem pro tebe ze dřeva sošku Petra Pana!"

 

A jeho vztah k nim? Nikdy jsem nic takového nezažil! Co se týče jiných celebrit - vždycky vidíte hordy groupies okolo. Ale okolo pana Jacksona nebyla ani jediná groupie! Pan Jackson měl fenomenální paměť na obličeje a vždycky si pamatoval, kde kterého fanouška potkal poprvé a kolik let jej zná. Vždycky na některého ukázal a řekl: "Tenhle byl ve Vegas! Och a támhle toho si pamatuji z Německa!"

Byl to prostě neuvěřitelný vztah - on a fanoušci. Miloval je úplně stejně, jako oni milovali jeho. Z okna jeho ložnice měl výhled přesně na ulici, kde kempovali. Někdy jsme vyšli nahoru jej zkontrolovat - a uviděli jsme ho, jak sedí na židli u okna a přes záclonku soustředěně hledí na své fanoušky. Oni čekali - a on je pozoroval.

 

Javon: Jediný problém s jeho fanoušky byl ten, že s nimi logicky přicházeli i paparazzi. Většinou tu byli tak tři čtyři nejvěrnější fanoušci. To bylo v pohodě. Ale když jich dorazilo dvacet nebo víc?! Pak jsme měli skutečně paparazzi problém. Přijížděli, protože měli větší možnost jak získat fotku.

 

Fotografové nikdy neměli dost. Vždycky jsme ho (Michaela) pak museli dovést do auta přes garáž. Někdy jsme museli použít nějaké auto jako návnadu. Já jsem nastoupil do jednoho auta a Bill do druhého s panem Jacksonem. Bill jel jedním směrem a já druhým - a modlil jsem se, aby pronásledovali mě.


Někteří z nich byly fakt hyeny. Vyhlídly si strom před objektem, vylezly na něj a zkoušeli udělat nějaký fotky. Jednou jsem jednoho takovýho zahlíd a poručil jsem mu, ať sleze dolů. Řekl jsem mu, ať mi dá foťák. Ale schoval ho za záda. Řekl mi, že udělal všechny fotky legálně a že nemůže být trestně stíhán. Prostě něco jako kdyby se mi kouknul do xichtu a poslal mě do prdele. Ucouvnul jsem od něj a nechal ho jít. Tady jsem nemohl nic udělat.


Fotka pana Jacksona a jeho dětí stála stovky až tisíce dolarů, pokud je někdo chtěl prodat bulváru. Někdy si myslím, že stála i stovky tisíc dolarů. Jednoho dne jsme vzali pana Jacksona s dětmi na večeři do hotelu Wynn. Právě jsem u recepčního objednával stůl, když se ke mně připrdelil jeden chlápek a zabrblal: "Chceš si bleskurychle vydělat patnáct stovek?!"


"Co tím chceš říct?!"


Vím, pro koho pracuješ. Když mi zejtra o půlnoci přineseš pár zaručených informací o Michaelu Jacksonovi a jeho dětech, odměna tě nemine! Zavolej mi zejtra a domluvíme se!"


Potom si do ruky strčil vizitku a zmizel. Panu Jacksonovi jsem nic neřekl. Zašel jsem za Billem, ukázal mu vizitku - on si dal práci a zjistil, že ten chlap je jeden z paparazzi. Řekli jsme si, že to necháme plavat, že to samo odezní. A tak se i stalo.


Asi o týden později jsem pana Jacksona někam vezl, autem se hodně nahlas ozývala vážná hudba, když tu najednou pan Jackson řekl:


"Javone, mohl bys na chvíli ztišit tu hudbu, prosím? Musím se tě na něco zeptat."


Ztišil jsem hudbu. "Ano, pane?"

 

"Dostal jsi v poslední době od někoho neobvyklou nabídku? Konkrétně minulý týden …"


Ztuhnul jsem. DO PRDELE! V ten moment jsem si uvědomil, co se stalo - ON SI NAJAL FOTOGRAFA, ABY MNĚ OTESTOVAL!


"Ano, pane." Řekl jsem. Otočil jsem se, pohlédl mu do očí a vysvětlil jsem mu všechno, jak bylo.


Řekl mi: "Jsem na tebe moc pyšný, Javone." Vypadal, že je skutečně šťastný, že jsem testem prošel a že opravdu existuje někdo, komu může věřit. "Kdybys býval tomu chlápkovi zavolal, okamžitě bych tě propustil. Ale tys udělal správnou věc. Jedinou chybu, které ses dopustil, bylo, že jsi mi neřekl, co se stalo."


"Ano, pane, já vím a mrzí mě to. Nechtěl jsem vás zbytečně znervózňovat."


Bill se vmísil do diskuze a řekl: "To je moje chyba, pane. Javon mě o tom informoval, já jsem si řekl, že jde jen o fotografa, ne o reálnou hrozbu. Já jsem teda učinil rozhodnutí neříkat vám to."


Pan Jackson řekl: "Děkuji vám. Ale příště mi říkejte o všem."


"Ano, pane."


Předtím jsem se domníval, že se o mě pan Jackson příliš nezajímá. Všechny informace šly vždycky před Feldmana a Billa ke mně, takže jsem s ním nebyl moc v kontaktu. Jakmile jsem však prošel tímhle testem, uvědomil jsem si, že mi začíná důvěřovat čím dál víc.


Bill: To, jak otestoval Javona, nám ukázalo, jak málo lidem okolo sebe může důvěřovat. Maličké trošce. Prioritní náplní mé práce bylo odhalovat potenciální hrozby - lovce lidí, paparazzi. Věděl jsem moc dobře, jak nakládat s tímhle typem lidí. Ale z jedné věci měl pan Jackson skutečně až paranoidní strach - a po nás chtěl, abychom ho v této oblasti opravdu striktně ochraňovali - a to bylo ochraňování před lidmi, kteří byli dlouho nedílnou součástí jeho života. Chtěl nás po svém boku, aby se mohl skrýt před vlastními manažery a právníky. Chtěl nás jako překážku mezi ním a jeho vlastní rodinou.


Věděli jsme, že mezi ním a jeho rodinou panuje odměřenost. To jste se mohli dočíst ve všech novinách. Ale od šéfových nových právníků a manažerů jsme dostávali instrukce, které nás ubezpečovali o tom, že vztahy mezi ním a jeho rodinou jsou daleko daleko horší, než si umíme představit. Víte, mluvím o takových těch typických tuctových hádkách, které zná každý z nás - tohle bylo ale daleko horší. První věc, kterou jsme se naučili, bylo vědět, že pokud se jeho rodina bude snažit k němu dostat, vůbec ho o tom nemáme informovat. Raymone řekla: "Pokud se jeho rodina objeví, dejte vědět mně, anebo komukoli z managementu." Přesně tyhle instrukce jsme dostali jak od ní, tak od Feldmana.


Nikomu z jeho rodiny nebyl dovolen přístup do domu bez prvotního prohledání, s výjimkou jeho matky. Když přišla ona, otevřeli jsme bránu a ona mohla vejít přímo do domu. Mohla přijít neohlášeně. Všichni ostatní museli mít řádný termín, víte, bylo dost těžké se s tím vypořádat.


Po zbourání rasových předsudků v roce 1960 se společnost Motown stala velmi úspěšnou. Její úspěch nespočíval jen v nevídaném talentu jejích umělců, ale také v neobvyklé tvůrčí a produkční schopnosti jejího zakladatele a majitele, Berryho Gordyho. Gordy shromažďoval černé zpěváky a měnil jejich prosté veřejné vystupování v něco dokonalého - dělal je "bezpečné" a žádané pro bílé publikum, které se hrnulo do nahrávacích studií a kupovalo nahrávky po milionech. The Jacksons, v upnutých rolácích a modrých kolárech, s duchovní výchovou, byli předními kandidáty pro Gordyho nejužší výběr - živoucí důkaz úspěchu, který pramení z tvrdé práce černých rodin, přistěhovaných do "nové Ameriky".


Tento úhledně "zabalený" příběh měl tu výhodu, že byl - byť jen zčásti - pravdivý. Joe Jackson, jeřábník v Ocelovém městě ve Východním Chicagu, přenesl svou lásku k hudbě na svoje děti. Celý život se neoblomně snažil vzbudit v nich vysoké ambice, které by je do budoucna mohly dostat z na první pohled nepříznivého osudu v chudém městečku do Kalifornie - města příležitostí. Jeho synové - milí, blahodární a dobře vychovaní - sdíleli nízkou, tříposchoďovou postel v jediném pokoji, trávili po škole mnoho hodin zpěvem - a snahou vyhnout se trablům. Jeho dcery - Rebbie, LaToya a Janet byly sladké, předčasně vyspělé a do budoucna slibovaly všem okolo, že se z nich stanou veliké hvězdy. Katherine, rodinný cílevědomý matriarcha, byla fanaticky zbožným Svědkem Jehovovým, který své děti vedl k úctě, oddanosti a víře v Boha.


Za touto idylickou představou se ovšem skrývala daleko komplikovanější realita. O mnoho let později bylo odhaleno, že Joe nejenže se snažil postrčit své děti kupředu, on k tomu navíc používal velmi brutálních metod. Psychicky své děti týral, bil je řemeny, kabely od spotřebičů za každý, byť sebemenší, prohřešek. Joe byl také nenapravitelný proutník, který využíval svou nově nalezenou "slávu" ke svádění mnohých mladých dívek, které byly, jak sám tvrdíval "jeho poslušné obdivovatelky". Roku 1974 zplodil mimo manželství dceru a dařilo se mu dvojí život s druhou rodinou poměrně dlouho skrývat.


Katherine mnohokrát za svůj život, navíc podporována vlastními dětmi, zažádala o rozvod, ale nakonec vždy žádost stáhla, neboť na ní naléhala církev, která rozvody nepovolovala. Katherine a Joe tedy zůstali oficiálně manžely, ale každý vedl de facto vlastní život. Mnozí z Jacksonových dětí se po životě v takovéto rodině snažili co nejdříve vstoupit do (vždy nešťastného a nemajícího dlouhého trvání) manželství - vdávali a ženili se často ještě před dovršením 18. roku, jen aby unikli z Joeových spárů. Navzdory úspěchu, na kterém měl Joe nepochybně lví podíl, se po letech všechny Jacksonovy děti (i všichni příbuzní) shodly na tom, že s Joem se dalo vyjít pouze tehdy, mluvilo-li se výhradně profesionálně a o práci.
 

To, že tyto rodinné spory nakonec rozdělily Jackson 5, bylo naprosto nevyhnutelné. V roce 1975 rodina opustila Motown, aby mohla usilovat o daleko lukrativnější nabídku, která přišla od CBS/Epic Record. Jermaine, v té době ženatý s dcerou zakladatele Motownu Hazel Gordyovou, se rozhodl novou nabídku nepřijmout a ze skupiny navždy odejít. Ostatní bratři, doplněni o Randyho, který zaujal Jermainovo místo, se přetransformovali na The Jacksons (neboť název the Jackson 5 vlastnil Motown). Když se věci začaly trochu hýbat, Michael přišel s tím, že společnost CBS brzdí jeho sólovou kariéru. V roce 1979 vydal album Off The Wall, jehož se prodalo 7 miliónů kopií a stalo se do té doby nejprodávanějším albem od černošského umělce - první místo drželo do té doby, než ten samý umělec vydal album Thriller, které zbořilo všechna stávající NEJ o tři roky později - od té doby Michael Jackson začal razit kult nové hudební éry a majoritní většina fanoušků jej začala vnímat jako sólového umělce a na jeho předchozí působení ve skupině se téměř zapomnělo.
 
Když televize vysílala 25. výročí Motownu v květnu 1983, Michael završil směsici klasických hitů svým brilantním vystoupením k písni "Billie Jean", včetně ikonické měsíční chůze. V ten moment se skupina the Jackson 5 stala hudební minulostí. Michael Jackson byl svou vlastní hudební ikonou. O rok později byl pod nátlakem rodinou donucen, aby s bratry vyjel na společné turné - Victory Tour. Při posledním vystoupení zpíval Michael před vyprodaným sálem v Los Angeles a vzkázal publiku, že toto je "poslední vystoupení skupiny". O pět let později, v červnu 1989, společnost CBS odmítla Jacksonovým bratrům prodloužit smlouvu - bez Michaela totiž jejich sláva velmi rychle upadla.
 
Pro svůj debutový singl na album HIStory si Michael vybral sestru Janet, která s ním nahrála píseň Scream - v té době byla i Janet Jackson hudební ikonou. V září 2001 se Michael uvolil znovu spojit své síly s bratry k "opravdu bleskovému vystoupení" během koncertu v New Yorském Madison Square Garden. I přesto měla veřejnost vždy pocit, že Michael má velmi málo společného se svými méně slavnými bratry a sestrami. To všechno se změnilo v roce 2005. Během soudního procesu, když šel Michael poprvé k soudu, seděli všichni členové jeho rodiny vzadu za ním v soudní síni a hlasitě (a také velmi veřejně) jej podporovali. Tak to dělali během celého tohoto těžkého období.
 
Randy Jackson, například, podnikl velkolepý návrat do Michaelova života, když mu v roce 2005 dělal manažera a pomáhal vytvořit team vedený advokátem Tomem Mesereauem, který s nasazením zdraví horečnatě shromažďoval důkazy o Michaelově nevinně a nakonec celý soudní spor vyhrál.
 
Nicméně když soudní spor skončil, znovuvytvořené pouto mezi bratry a sestrami okamžitě vzalo za své. Michael přišel na to, že Jermaine sprostě využil soudního procesu k tomu, aby se lépe prodávala jeho kniha o Jacksonově rodině. Michael a Randy měli mezi sebou ošklivý konflikt, když Michael přišel na to, že Randy zabředl do mnohých hnusných machinací tím, že se schovával za Michaelovo jméno. Tudíž když Michael v roce 2006 přijel do Las Vegas, nepřál si, aby kdokoli z jeho rodiny překročil práh domu, s výjimkou matky. Jeho sourozenci se ale pochopitelně dozvěděli, že je v Americe - a podnikli mnohé pokusy, aby jej mohli spatřit. Pro muže, kteří měli za úkol dělat osobní strážce, představovalo odmítnutí šéfově vlastní rodině přístup do domu ten nejtěžší a nejnepříjemnější úkol ze všech.
 
Bill: Měli jsme fanoušky, kteří se vraceli každý den. Přijeli, objeli blok, porozhlédli se a odjeli. V tenhle konkrétní den, mohl být začátek února, jsme zahlédli PT Crusier, jak přijelo k domu, čtyřikrát objelo blok a zastavilo. Mělo zamlžená okýnka, tudíž jsme nemohli vidět, kdo sedí uvnitř. To auto znova čtyřikrát objelo blok a zastavilo. Byla na něm vyvěšené rudá vlajka. Další den přijelo znova a zastavilo před branou. Javon zůstal v přívěsu a sledoval monitor, já jsem sešel dolů zjistit, co se děje.

Přišel jsem dolů zrovna ve chvíli, kdy Joe Jackson vylejzal z auta. To bylo poprvé, co jsem ho viděl osobně - do tý doby jsem ho viděl jen v televizi. Tvářil se výsostně nasraně - měl skutečně odpudivý ksicht. Celou dobu jsem stál a přemýšlel. Sakra, to je Joe Jackson. To je ten chlápek, co mlátil všechny svoje děti, když byly malý. TOHLE mi lítalo hlavou, když jsem tam tak stál. Pak jsem zvedl pravici, chtěl jsem si s ním potřást rukou. "Jak se daří, pane Jacksone?"
 
Nepotřásl mi rukou. Prostě na mě čuměl s tím nasraným ksichtem a zavrčel: "Vy jste jedna z těch osin v zadku, co si můj syn najímá?!"
 
Neodpověděl jsem.
 
Pak pokračoval: "Jsem tu, abych viděl Michaela."
 
Řekl jsem: "Okay." Šel jsem do domu vyřídit to panu Jacksonovi. Seděl v pokoji, kde velice hlasitě poslouchal hudbu. Zaklepal jsem a vešel: "Pane, je tu váš otec."
 
"Má domluvený termín?"
 
"Hmm … ne, nemyslím, pane."
 
"Ne, ne, ne! Pracuji. Nepřeji si být rušen, když tvořím. Řekněte mu, ať přijde, až bude mít zamluvený termín."
 
Jak mi něco takového jako "termín" mohlo vůbec projít hubou? Co to ksakru dělám?! Hodlám sejít dolů a tomu chlapovi říct, že musí mít domluvený termín, když chce vidět vlastního syna?! Huh?!! Celou cestou dolů jsem přemýšlel - a modlil se.
 
Sešel jsem dolů k bráně a řekl mu, že pan Jackson je zaneprázdněn, ale ať zkusí přijít zítra. Ujistil jsem ho, že jeho synovi řeknu, že jej chce vidět. Potom jsem mu podal vizitku. Nevzal si ji. Zmuchlal ji a hodil na zem.
 
"Nepotřebuju žádný vaše zasraný vizitky! Kdyby nebylo mně, žádný z vašich pitomých bastardů by nezavadil o práci! Já jsem ten, kdo rozběhl tenhle bordel!"
 
A když jednou začal nadávat? Naše konverzace šla do hajzlu. Odešel jsem. On zůstal stát na chodníku a řval na někoho, kdo tam vlastně vůbec nebyl. Nechtěl jsem bejt součástí týhle epizody, tak jsem se vrátil zpátky do přívěsu. Nakonec nastoupil do svého miniautíčka a odjel.
 
V tomto bodě jsem podruhé v životě zapochyboval, zda bylo moudré tu práci přijmout. Neměli jsme v popisu práce řešit rodinné roztržky.
 
Javon: Pár dní po tom, co se objevil Joe, jsme s Billem naplánovali, že vezmeme šéfa a jeho děti do kina. Náhradní tým měl hlídat dům, tak přijeli a začali soustředěně zírat na monitory. My s Billem jsme se chystali na cestu do kina několik mil odsud, vyjednat detaily. Najednou jsme přes vysílačku dostali zprávu: "Někdo pochroumal hlavní bránu! Někdo se chce vlámat do hlavní brány!"
Bill rychle vytáhnul vysílačku: "Co?! Kdo se vlámal do brány?!"

"Jeho rodina. Přišla sem jeho rodina!"
 
Byli jsme několik set metrů od domu. V následující chvíli jsme porušili snad všechna dopravní pravidla, co existovala. Prostě jsem šlápl na plyn a zpátky k domu jsme doslova letěli. Navíc jsme ještě byli na úplně opačné straně ulice, takže jsme jak kreténi museli na plnej plyn objet celej blok. Byli jsme strachy bez sebe.
Bill: Dorazili jsme tam a zahlédli černý Hammer v bráně. ONI NÁM ÚPLNĚ NORMÁLNĚ ROZMLÁTILI BRÁNU NAPADRŤ! Byl jsem nasranej úplně nadoraz. Parkoval jsem vedle toho Hammeru a řval jsem na celý auto: "Jak se kurva mohli takhle dostat dovnitř?!!!!"
 
Brána určená pro výjezd aut se zavírala dost pomalu. Vždycky jste museli dost dlouho čekat, protože v manuálu bylo navoleno, že tudy mají projíždět dvě auta. Bylo jedno, že chcete projet jenom s jedním. Brána zůstala otevřená ještě tak dlouho, aby v případě nutnosti mohlo za prvním autem projet ještě druhé. Takže nám bylo jasné, co se stalo. Šéf bezpečnostní složky přijel zkontrolovat svoje chlapce a ti bazilišci tam venku - myslím tím šéfovu rodinu - čekali venku na ulici na vhodnou příležitost. Bohužel byli ale tak nezkušení, že nevyrazili včas a vyjeli ve chvíli, kdy brána byla už přizavřená. A napálili to do ní.

Vystoupil jsem z auta a viděl tři šéfovi příbuzné, jak postávají venku: Randy, Rebbie a Jackie. Stáli u kruhového objezdu před barákem. Sešli dolů směrem ke mně. Cítil jsem se nervózně, stejně jako při setkání s Joem, ale brzo jsem zjistil, že tihle tady jsou tišší a milí. Představili se.

Jackie si se mnou potřásl rukou a řekl:

"Hele, jak se máš? Ty seš Bill, že jo?"

"Ano, pane."

"Okay, fajn. Slyšel jsem o tobě."

Pak z auta vyskočil Randy. "Seš taky ten zahalenec?"

"Co prosím?!"

"No, jestli patříš k Islámskému státu?"

"Ne, to tedy ne."

Randy řekl: "Och, aha. Hele, potřebujeme mluvit s bráchou."

Řekl jsem: "Promiňte, ale budete si muset domluvit termín."

Jackie a Rebbie se po sobě znechuceně podívali, jen Randy se mi to snažil ještě víc objasnit: "Ne, my s ním musíme mluvit jakože TEĎ!"

Tiše jsem jej pozoroval, stál jsem nehnutě. "Pan Jackson se s vámi sejde jedině, pokud si zamluvíte termín."

A to bylo poslední, co jsme si řekli. Potom jsem jim pomohl vycouvat s autem z brány a odvezl je pryč. Celá situace byla velice trapná. Když jsem se vracel zpět, všiml jsem si, že pan Jackson celý ten rozhovor pozoroval zpoza záclony svého pokoje. Vyšel jsem za ním nahoru. Zdál se býti rozrušen. Řekl jsem: "Pane, je všechno v pořádku?"
 
Řekl: "Jak se mohli nabourat do mých vchodových dveří?!"
 
"Omlouvám se, pane, podívám se s Javonem, co se přesně přihodilo."
"Bille, tohle se už nesmí nikdy opakovat."
 
"Ano, pane."
 
"Nikdy, rozumíte?"
 
"Rozumím."
 
Javon: Dalo by se říct, že celá jeho rodina na nás byla nasraná. Viděli v nás ty, co jim brání v setkání s panem Jacksonem. Mnoho lidí si myslelo, že jsme panu Jacksonovi tak nablízku jen proto, abychom jej mohli kontrolovat. Ale to my nedělali. Nebránili bychom jeho rodině, aby se s ním stýkala. Toto bylo 100% rozhodnutí pana Jacksona.
 
Nevím, jaké vztahy s rodinou měl, než jsme s Billem vzali tu práci, ale nyní nám dával najevo, že jakákoli zmínka o jeho rodině je pro něj obtěžující. Nerozuměli jsme tomu. Zdálo se, jakoby snad byli nepřátelé. Říkali jsme si: "Co se to tu ksakru děje? Jaké problémy má s rodinou?"
 
Bill: Pan Jackson a Elizabeth Taylor byli staří přátelé. A ona měla slavit v Las Vegas své sedmdesáté páté narozeniny. Měla to být velká událost. Její lidé se dozvěděli, že Michael Jackson bydlí nedaleko, tak vyslali své manažery, aby se zeptali, zda chce pan Jackson přijít. Chtěli, aby to pro Elizabeth bylo překvapení, neměla se dozvědět, že má pan Jackson přijít. Šéf samozřejmě souhlasil. Takže tak dva týdny po tomhle incidentu se pan Jackson začal zabývat oslavou a téměř se na to všechno zapomnělo. Bránu nám opravili.
 
Javon: První věc, kterou pan Jackson udělal, bylo, že zavolal Robertu Cavallimu, návrháři, aby mu pomohl vytvořit perfektní oblek na Elizabetinu párty. Cavalli přiletěl svým soukromým tryskáčem až sem. My jsme ho vyzvedli z MGM Grand a přivezli ho do domu - a on s panem Jacksonem začal designovat všechny věci tak, aby byly na tu oslavu naprosto dokonalé.
 
Pan Jackson byl doslova posedlý každým detailem. Nechal poslat pro svou kadeřnici a ještě pro dívku, která mu dělala make-up. Jakmile jsme to jednou spatřili, věděli jsme, že to bere smrtelně vážně. Pracovali jsme pro něj už víc než měsíc a teď poprvé nám řekl: "Zajistěte si i vy svůj oblek!" Ne ledajaký oblek, ale NOVÝ oblek. "Umyjte auta! Vyluxujte auta! Vyleštěte si boty tak dokonale, že se budou lesknout jako zrcadlo!" Nikdy jsme podobné věci nedělali. Jindy prostě jen řekl, kam má namířeno a my jsme ho tam dopravili. Tohle bylo poprvé, kdy jsme se cíleně připravovali na to, že nás budou "obtěžovat" paparazzi. Takže každý den pan Jackson přišel a řekl: "Hoši, vy prostě musíte vypadat skvěle! Všichni budou vypadat dokonale, tak i vy!"
 
Bill: Několikrát jsme navštívili obchody s oblečením, vždycky oblečeni v něčem jiném. Fakt. Prošli jsme Tiffany, Hallmark. Donesli jsme narozeninové dárky pro Elizabeth a taky dárkové poukazy. Slyšeli jsme ho v autě telefonovat. Telefonoval s Feldmanem a vyprávěl mu, jak natěšený se cítí. A my jsme byli vzrušeni už jen z toho, že jsme mohli být s ním. To bylo úplně poprvé, co jsme jej viděli tak rozradostněného.
 
V den oslavy byl dobře naladěn už od rána. Bylo to úplně nakažlivé. Chytilo to v domě každého a nemoh se toho pak zbavit. Všichni byli napumpovaní. Atmosféra v místnosti se měnila každou sekundu. Povolali jsme druhý tým strážců a celý den jsme strávili s panem Jacksonem, který všechno organizoval. Obleky nám padly perfektně. Boty se leskly jak zrcadlo. Dokonce se snad leskly čistotou i naše pistole. Sakra, vypadali jsme fakt dobře!
 
Javon: Nebyli jsme daleko od toho, abychom mohli s panem Jacksonem směle vykročit na červený koberec. Bylo to pro nás něco neskutečného. Jo, byli jsme osobní strážci, ale v první řadě jsme byli taky fanoušci. Jak bychom nemohli být? Právě jsme měli eskortovat Krále popu na oslavu k Elizabeth Taylor. To byl vrchol všeho. Špička!
 
Bill: Byli jsme připraveni vyrazit, auta stála na příjezdové cestě, stačilo jen nastoupit a vyjet. Pan Jackson se ujišťoval, že je všechno v pořádku. Když nás tak všechny kontroloval, vylezl jsem z auta a nechal jej běžet na volnoběh. Šel jsem vyjet s druhým autem. Brána byla poslušně otevřená, chtěl jsem s autem vyjet ven, na pravou stranu silnice. Vyjel jsem, brána se za mnou zavřela. Právě jsem vystupoval z auta a sledoval, jak se brána pomaličku dovírá, když tu najednou se ozvalo - KŘACH! - neskutečně hlasitý náraz. Ohlédl jsem se a spatřil šedý Mercedes, který to v plné rychlosti naklátil přímo do brány!! Ten náraz pročísl vzduch a ten mne odhodil dozadu. Začal jsem kolísat nazad, slyšel jsem, jak rozmašírovaná brána hlasitě kňourá, protože neměla prostor k tomu se dovřít. Mercedes couvl a vrazil do ní ještě jednou. Pak zůstal stát na levé straně výjezdu a kouřilo se z něj. Pomyslel jsem si, že nějaký choromyslný člověk chtěl spáchat nárazem do naší brány sebevraždu. Vytáhl jsem zbraň a obezřetně jsem se šoural k autu.
 
Javon: Byl jsem zrovna v garáži, chystal jsem se za panem Jacksonem zamknout. Uslyšel jsem ten hluk, ohlédl se a uviděl Billa, jak se poroučí k zemi. Šéf vycházel z brány přesně v ten moment, co do ní to auto podruhé najíždělo! Zakřičel jsem: "PANE JACKSONE! NEE!!!" Chytil jsem ho, smýkl s ním na stranu, vtlačil ho zpátky do baráku a zamkl jsem za ním. Byl zmatený a roztřesený. Hrůzně tichým hlasem se ptal: "Co se děje? Je Bill v pořádku?"

Bill: Po celou tu dobu jsem měl pocit, jako kdyby se to odehrávalo zrychleně a zpomaleně zároveň. Mercedes se zcela evidentně snažil rozmlátit hlavní bránu a projet dovnitř. Prošel jsem skrz ni a rozmlácený předek auta, zbraň s laserovým zaměřovačem v pohotovosti. Po celou dobu jsem si říkal: "Je jedno, kdo sedí uvnitř! Prostě toho hajzla zastřel! Málem ti zabil šéfa!" Koutkem oka jsem zahlédl řidiče a všiml jsem si, že vedle něj sedí žena. To mne dostalo! Nečekal jsem, že spatřím ženu. Pak ten řidič vylezl z auta a já doslova ztuhnul.
 
KURVA! Pomyslel jsem si. DOPRDELE! VŽDYŤ TO JE JEHO BRATR! JE TO RANDY JACKSON!
 
Trochu jsem sklonil pistoli. Byl jsem hluboce zklamán. Byl to člen jeho rodiny a málem ho přejel. A tady jsem stál já, s prstem na spoušti, jen kousíček od toho, abych ji fakt zmáčkl. Jediné, na co jsem byl schopen myslet, bylo: Nezastřel ho! Zlomilo by mu to srdce. Už jsem viděl ty titulky: Bratr Michaela Jacksona byl zastřelen jeho bodyguardem.
 
Javon: Pořád jsem neviděl, kdo to v tom autě je. Ale zato jsem zahlédl Billa, jak sklání zbraň. Vyběhl jsem z garáže a běžel dolů za Billem. Chtěl jsem běžet k tomu autu, ale Bill mne rukou zarazil. Nebyl jsem daleko od toho přispěchat k němu a nakopat mu prdel. Bill mne však poslal pryč: "Mám to pod kontrolou! Běž pryč!"
 
Bill: Randy prudce sroloval okénko a vyštěkl na mě: "Koukej odklonit tu pistoli od mýho obličeje, nebo zavolám novináře!"
Novináře? Tak to bylo to poslední, co pan Jackson potřeboval. Sešel jsem dolů k němu a zašeptal: "Pane Jacksone, tohle přece nemůžete dělat."
 
"Chci vidět svého bratra!" zabručel Randy znechuceně.

"Tak po tomhle asi těžko! Nedovolím to! Jedině pokud vycouváte z tý brány a zaparkujete jako normální člověk! Pak informuju pana Jacksona, že jste tu."
 
"Nepohnu se z tohohle místa, dokud neuvidím bratra!"
 
Javon: Najednou začal řvát jako smyslů zbavený, ječel něco o nějakých penězích, co mu pan Jackson prý dlužil.
"MICHAEL MI DLUŽÍ PRACHY!!! CHCI TY ZASRANÝ PRACHY!! NEHNU SE OD TOHOHLE HNUSNÝHO BARÁKU, DOKUD MI TEN HAJZL NEVRÁTÍ PRACHY!!!"
 
Bill: Bylo mi u prdele, co vlastně chtěl. Chtěl jsem prostě, aby vypad někam do hajzlu. Odložil jsem pistoli a snažil jsem se zachovat si chladnou hlavu. Poprosil jsem ho, aby vycouval z tý brány a odjel - snažil jsem se stočit konverzaci na civilizovanější úroveň.
 
Javon: Jakou konverzaci? Choval se jak hovado!
Bill: Odmítl. Vyhrožoval, že zavolá novináře. To jsem nechtěl. Ani poldy jsem nemohl zavolat, protože s nima by taky přijeli novináři. Díval jsem se to ksichtu tomuhle hysterickýmu kreténovi a nemohl jsem nic dělat. Nechal jsem Javona, aby na něj dohlíd a šel jsem do domu za panem Jacksonem. "Váš bratr Randy nám rozmlátil bránu."
"A mne málem srazil."

"Přesně tak. Říkal, že mu dlužíte prachy. A neodejde, dokud si s vámi nepromluví."

Pan Jackson na chvíli zavřel oči. Pak je otevřel a podíval se mi tvrdě do očí.
"Zbavte se ho!"

Sešel jsem dolů a snažil se s Randym domluvit po dobrém. Ani se nepohnul. Seděl v autě a zíral do prázdna. Pak se zase rozeřval. Ječel a ječel a nebyl k zastavení.
Javon: Měl jsem plán. Zaháknout se s naším autem do toho Mercedesu, vytáhnout toho hajzla ven, pana Jacksona naložit do jiného auta a odvézt jej na oslavu. Ale pan Jackson neměl na oslavu ani pomyšlení. Ten kretén jeho bratr všechno posral. Panu Jacksonovi úplně vyhasly oči. Řekl nám: "Nemá to cenu, chlapci. Kdybychom nyní vyjeli na tu oslavu, pronásledoval by nás a věděl by, kam jedeme. Na oslavě by nepochybně ztropil scénu. Nemůžu ji tomuhle vystavit." Pak se otočil a ztrhaně se šoural do svého pokoje. Nikdy nic v životě mě nezdrtilo nic tak, jako vidět našeho šéfa smutného.


 

Bill: Asi po třiceti minutách jsem zašel do domu a řekl panu Jacksonovi, že se jeho bratr Randy stále nepohnul z místa. Pan Jackson chvíli tiše seděl, potom mi pohlédl do očí a tiše řekl: "Fajn, na tohle nemám nervy. Jdu si lehnout."

 

Vyšel po schodech nahoru, zavřel za sebou dveře a už nevyšel.

 

Javon: To nás dorazilo. Byli jsme zničení, z toho, jak vypadal pan Jackson - i kvůli sobě. Byl jsem hrdý, že jsem pro něj mohl pracovat a chtěl jsem to všem demonstrovat veřejně - ukázat všem lidem, že jsem to já, kdo pracuje pro Michaela Jacksona. Měli jsme na sobě zbrusu nový obleky - a hrozně jsme se těšili na oslavu. Narozeninová oslava u Elizabeth Taylorové?! Beze srandy?! Byl jsem obyčejnej kluk a tohle mě dostávalo do kolen.

 

A pan Jackson? Plánoval to do posledního detailu skoro dva týdny. Bylo to pro něj velice důležité! Mohlo to být naposledy, co by se s Elizabeth mohl vidět - a byli nejlepší přátelé. A teď se s tím vším musel rozloučit, odejít do pokoje a lehnout si?!! Tohle byl ten moment, který nás přesvědčil o tom, že jeho rodina má nad ním velkou moc. Kdyby to byl normální chlápek, řekl by: "Na co čekáte, chlapci? Odvezte toho člověka pryč z mého pozemku!" Ale takhle?! Tohle zničilo všechny jeho plány.

 

Bill: Byl jsem nasranej tak, jako ještě nikdy. Nechtěl jsem, aby se Randy POUZE vypařil z pozemku. Chtěl jsem k němu přijít a rozkopat mu prdel na maděru za to, jak zruinoval velkou noc panu Jacksonovi.

 

Seděl na příjezdový cestě další dvě hodiny. Museli jsme zavolat jeho otci. To bylo jediný řešení, který nás napadlo. Randy byl přerostlej chlap - a my jsme volali jeho papínkovi, aby po něm přišel poklidit ten zatracenej bordel. Joe Jackson se objevil - a Randy zprvu nedbal jeho výzev. Zas a znova vyhrožoval novinářema a furt dokola opakoval: "Jsem tady pro svý prachy!"

 

Joe řekl: "Michael ti, kurva, nic nedluží! Co to tady kčertu vyvádíš?!"

 

Nakonec Randyho přesvědčil, aby odjel. Odjeli. Ložnice pana Jacksona se nacházela přímo nad příjezdovkou. Musel z toho rozhovoru hodně zaslechnout. V tomto bodě bylo už pozdě jet na tu oslavu. Zkusili jsme mu domluvit schůzku s paní Taylorovou, až bude ve městě, ale dozvěděli jsme se, že příští ráno odlétá. Takže si promluvili po telefonu a tím to skončilo.

 

Javon: Po tomto incidentu neopustil svůj pokoj celé tři dny. Dokonce se z jeho pokoje po celé tři dny nic neozvalo. Žádné telefonáty, žádné rozhovory, nic. Jako kdyby umřel.

 

Bill: Asi týden poté se celá rodina zjevila znovu - VŠICHNI. Měli jsme za sebou zrovna docela perný den, vezli jsme pana Jacksona do studia v Palms, kde natáčel label s Will.i.amem ze skupiny Black Eyed Peas - pracovali spolu na albu Thriller 25. Dovezli jsme ho pak zpátky a já, naprosto vyřízenej, jsem se chystal jet domů odpočívat. Najednou se ve vysílačce ozval varovný hlas: "Bille, ta jeho famílie je tu zas!"

 

COŽE?! ZASE?! Zavolal jsem Javona. On se zrovna taky chystal opustit pozemek. Vrátili jsme se neprodleně zpět.

 

Byl jsem už od objektu docela daleko, ale zařadil jsem druhou kosmickou rychlost. Během patnácti minut jsem byl zpátky. Přijel jsem k zadním vratům a setkal se tam s Javonem. Sešli jsme dolů k hlavní bráně a zahlédli hlouček lidí postávajících u plotu. BYLA TAM SPOUSTA ZNÁMÝCH KSICHTŮ! Tvářili se jak svatí dali. Marlon a Randy. Chvíli jsem měl pocit, jako kdybych čučel na znovu obnovenou formaci The Jackson five.

 

Javon: Všichni měli na sobě klobouky a sluneční brýle. Hrozně incognito. Tu noc byla taková tma a zima, že před objektem kempoval jen jeden jediný fanoušek. Dokonce i paparazzi zalezli někam do tepla - zkrátka nikdo, kdo by posléze mohl ztropit scénu. Což ovšem udělalo celou věc mírně … děsivou. Tahle velká rodina stojí o půlnoci před pozemkem nejslavnější osoby světa - docela tiše.

 

Bill: Otevřel jsem bránu a odměřeně se jich zeptal, co tady pohledávají v tuhle noční hodinu. Řekli: "Slyšeli jsme, že náš bratr je nemocný. Přišli jsme se přesvědčit, že je ok."

 

Řekl jsem jim, že nemám nejmenší ponětí, o čem mluví. Odpověděli, že ho chtějí vidět a neodejdou, dokud se tak nestane. Zas jsem byl zahnán do kouta. Dostal jsem od pana Jacksona jasné instrukce, abych na žádné takové výzvy nereagoval, ale na druhou stranu mi bylo proti srsti nechat tady ty lidi stát v noci před vchodovou bránou. Mohli by ztropit scénu a to by pan Jackson rozhodně nepotřeboval.

 

Řekl jsem jim, ať počkají. Šel jsem zpátky do domu, zazvonil u dveří a čekal na příchod pana Jacksona. Celou dobu, co se neobjevoval, jsem přemýšlel. Tohle nedopadne dobře! Jakmile se objevil, řekl jsem mu: "Pane, vaše rodina stojí u brány a trvají na tom, že vás chtějí vidět."

 

Nebyl z toho vůbec nadšený. Byl nasranej a upřímně si myslím, že byl nasranej hlavně na mě, že jsem to nevyřešil sám. Řekl jsem: "Dozvěděli se, že jste nemocný a chtějí vás vidět."

 

"Ale já jsem v pořádku. Nic mi není. Řekněte jim to."

 

"Pane, oni neodejdou, dokud vás neuvidí."

 

Chvíli byl tiše a potom řekl: "Dobrá, setkám se s nimi. Ale nechci je ve svém domě."

 

"Vezmu je do přívěsu. Tam si můžete promluvit."

 

"Dobrá. Ale budu hovořit jenom s bratry."

 

Poté se zeptal, zda je mezi nimi i Randy. "Ne, pane, toho jsem neviděl." "V pořádku. S ním se setkat nechci."

 

Vrátil jsem se a řekl jim: "Pan Jackson chce mluvit jen s bratry."

 

Zezadu se ozval hlas: "A co já?!"

 

Nejdřív jsem neviděl, kdo to řekl. Potom jsem poznal, že to byla Janet. Část mne chtěla vyjeknout: WOW, TO JE JANET JACKSON! Ale řekl jsem: "Omlouvám se, madam. Chce vidět jen bratry." Byla nasraná.

 

Jeho bratři vstoupili. Dovedl jsem je do přívěsu. Vstoupili dovnitř. Potom jsem zavolal pana Jacksona a on se k nám připojil. Zavřeli za sebou dveře a mluvili spolu skoro dvacet minut. Potom vystoupil pan Jackson z přívěsu. Odešel do domu. Nic neřekl. Bratři vyšli a zmizeli. Hotovo. O čem se bavili? Těžko říct.

 

Javon: Později se ukázalo, že přišli kvůli tomu, že o panu Jacksonovi zaslechli nějakou šeptandu. Okolo pana Jacksona kroužily drby neustále. Někdy to byly totální výmysly, někdy z poloviny pravda.

 

V tomto momentě se někde dozvěděli, že je pan Jackson nemocný. Ale nebyl. To děti byly. V lednu se někde nachladily. Přišlo hodně doktorů, střídali se u dětí jak na běžícím páse. Po veřejnosti se rozkřiklo, že se u pana Jacksona střídají doktoři a bylo to. Rodina se o tom samozřejmě dozvěděla. Zaslechli, že k němu domů přišel o půlnoci doktor a hned přispěchali, aby se dozvěděli, co a jak.

 

Bill: Bylo hodně těžké být Michaelem Jacksonem a cestovat po světě. Už jen zajistit doktora pro děti znamenalo dny i týdny plánování a dobře odvedené práce. Mohl jste myslet na všechno a stejně stačila jediná sekunda, aby se všechno posralo.

 

Paris se necítila vůbec dobře. Její nachlazení nechtělo odeznít a pan Jackson se bál chřipky. Nemohli jsme jen tak jít do ordinace nějakého doktora a pan Jackson nevěřil těm podivně vypadajícím ordinacím léčitelů. Potřebovali jsme doktora, co by přišel až do domu. Slovo dalo slovo a tak jsme našli doktora, fyzika, co nám zavolal do domu. Jeff Adams, náš rádce a Javonův bratranec mu řekl, že by se mohl stát rodinným lékařem a řekl mu, že bude očekáván. Takže ve smluvenou noc se u brány objevilo stříbrné BMW 745i a z něj vystoupil vysoký, štíhlý gentleman. Měl na sobě světle modrý lékařský plášť.

 

Přišel ke mně a představil se. "Dobrý večer. Mé jméno je Conrad Murray. Jsem tu kvůli lékařské prohlídce …"

 

Na konci roku 1979, po tom, co z něj album Off The Wall udělalo po celém světě hvězdu, odstartoval Michael Jackson definitivně svou sólovou kariéru. Jeho prvním samostatným krokem bylo najmutí Johna Brancy jako svého právního obhájce. Muž, jež se specializoval na daňové a obchodní právo, měl kupodivu značné znalosti v oblasti hudebního průmyslu. Před Michaelem zastupoval mnohé jiné umělce, od Boba Dylana až po the Beach Boys. Branca znovu projednal Jacksonův kontrakt s CBS a vyjednal mu výsostný podíl na všech úspěších, kterých by společnost za dobu svého působení dosáhla. Nebylo divu, že s tím CBS souhlasila. Michael Jackson byl do té doby (i od té doby) nejtalentovanějším umělcem, který pracoval pod její záštitou. Branca taktéž uspěl při vyjednání kontraktu od jeho bratrů. Odteď mohl Michael nahrávat nebo vystupovat se svou rodinou POUZE POKUD BUDE CHTÍT - ale nemohl k tomu být donucen. V roce 1983, v době, kdy dlela éra Thriller na svém vrcholu, měla být smlouva Joe Jacksona se svými syny prodloužena - a Michael se rozhodl pro profesionální rozvod se svým otcem. Po tom, co neustále musel čelit konfliktům s otcem, co neustále musel předcházet hádkám s ním, se rozhodl nepokračovat s ním ve spolupráci - v ten den zkrátka podepsal papíry o zrušení smlouvy … a nechal je doručit svému otci svým osobním doručovatelem.

 

To John Branca sepsal ty papíry o zrušení smlouvy. V té době byl Michaelovým nejbližším a nejvěrnějším rádcem. Jeden člověk se nicméně vyskytoval po jejich boku - a to byl Frank DiLeo, Jacksonův manažer, který nastoupil chvíli po tom, co byl Joe Jackson propuštěn. Frank DiLeo byl šéfem propagace alba Thriller pod záštitou Epic records - a Michael mu dal nekonečný kredit k propagaci, jen aby album bylo co nejúspěšnější. Jako Jacksonův manažer, Frank DiLeo se stal výkonným producentem dlouho metrážního filmu Moonwalker, jež byl natočen po památce Michaelova působení u společnosti Pepsi - a jež byl vypuštěn do světa během turné Bad.

 

Tým Michaela Jacksona byl ve své době nezastavitelný. V roce 1984 John Branca pro Jacksona vyjednal koupi hudebního katalogu ATV, který obsahoval vysílací práva pro tisíce písní, včetně stovek písní napsaných skupinou Beatles. Jackson koupil katalog za 47 miliónů dolarů, ale hrozilo, že za rok by se jeho cena mohla diametrálně zvýšit. Po této koupi se Jackson zapsal do povědomí jako zpěvák s nesmírným osobním bohatstvím a majetkem. O pět let později Branca Jacksonovi vyjednal znovu kontrakt se společností Sony, jež se stala bratrskou korporací CBS/Epic Records. Sony souhlasila, že Jacksonovi bude vyplácet historicky nejvyšší sumu 15 miliónů dolarů za každé album vydané pod jejím jménem. V porovnání, například Bruce Springsteen vyjednal sumu 2,5 miliónů dolarů. Billy Joel získal 1,7 miliónů. Branca Jacksonovi taktéž vyjednal vlastnictví 25 % společnosti (dosud nevyšší zaznamenané bylo vlastnictví 12 %). Nový kontrakt se Sony byla jedna z nejlukrativnějších nabídek v historii hudebního průmyslu. Na vrcholu jeho kariéry se mělo za to, že Jacksonův majetek činí 700 miliónů dolarů.

 

Jacksonův talent - a s tím spojený neomezený výdělečný potenciál - fungoval jako magnet, ti nejsilnější osobnosti v hudební oblasti se jako protony stahovaly k Michaelovi jako jádru atomu. Když se zpěvák setkal se správnými lidmi, vzkvétal. Pokud byl obklopen špatnými lidmi, potácel se a chřadnul. Na konci roku 1990 se kolem něj začalo rojit stále více špatných lidí. V roce 1989 Jackson DiLea náhle propustil a obvinil ho, že špatně zachází s jeho fondy a účty. Jak tak desetiletí běželo dál, přátelství mezi Michaelem a Johnem Brancou prošlo mnohými vzestupy i pády, jak už to tak bývá - a Branca v roce 2003 nakonec dal výpověď. Obvinění ze zneužívání dětí v roce 1993 Jacksona zanechalo emocionálně zlomeného a zranitelného. Skrumáž všech možných právníků slavných se přiklánělo tu na jednu, tu na druhou stranu - a neustále mezi sebou vtipkovali, kdo z nich dovede řízení do vítězného konce a kdo z nich bude součástí největšího soudního sporu v historii. Ti samí advokáti ovšem Jacksona přesvědčili, aby spor vyjednal mimosoudní cestou, což neodvolatelně zničilo jeho kariéru … i život.

 

Na přelomu století, odcizený od své rodiny a týmu, který jej podporoval v době Thrilleru, se stal bezprizorným a jaksi ztratil pevnou půdu pod nohama. Jeho aféry kupodivu nebyly řízeny nějakými těžkými váhami mediálního průmyslu - ale téměř neznámým německým byznysmenem, který se jmenoval Dieter Wiesner, a který sledoval Jacksonovu kariéru z dost bizarního hlediska. Jackson také propustil některé své finanční poradce - a najal si finančníka jménem Marc Schaffel, který začal svoji kariéru jako producent pornografických filmů - což byl špatný výběr člena týmu pro umělce, jehož kariéra se zhroutila po obvinění ze sexuálního zneužívání.

 

Po tom, co Randy Jackson chvíli pracoval jako Michaelův manažer, vztahy mezi bratry velmi rychle ochladly a bratři si šli každý svou cestou a Jackson si jako manažerku vybral ženu, kterou kdysi Randy Jackson najal jako novinářku, která má psát pravdivě o soudním líčení - Raymone Bainovou. Raymone byla celkem outsider, co se týkalo hudebního průmyslu, byla známá spíš jako krizová manažerka ve skandální aféře starosty Washingtonu D. C., majora Mariona Barryho. Během roku 2006 Jackson vyhlásil, že Raymone Bainová bude jeho novým generálním manažerem a výkonným správcem The Michael Jackson Company.

 

Během této doby byl jediným blízkým člověkem Jacksona chůva Grace Rwaramba, která byla po jeho boku dlouhých 17 let. Rwaramba, narozená v Ugandě, se přestěhovala do Spojených států a začala pro Jacksona pracovat v roce 1992. Vyřizovala jeho osobní záležitosti od doby turné Dangerous a ti dva si byli velmi blízcí. Když se Jacksonovi narodily děti, poskytovala jim téměř mateřskou péči. Ale její opravdová role v Jacksonově životě byla ještě o něco důležitější. Navzdory tomu, že musela na nějakou dobu z rodiny odejít kvůli vleklým zdravotním obtížím, byla vždy hlavní osobou v domě, která rozhodovala o tom, kdo bude či nebude k Jacksonovi puštěn.

 

V té době, kdy se Jackson vrátil do Las Vegas, vyskytovala se kolem něj jen malá skupinka lidí - Grace, Raymone Bainová, jeho asistent John Feldman - jen tito lidé s ním byli. Jako noví členové týmu se Bill a Javon snažili co nejlépe začlenit do společnosti těchto lidí, pochopit jejich mentalitu. Za tu krátkou dobu si uvědomili, že pan Jackson je velmi nešťastný, cítí se nekomfortně a také, že jeho tým je ve skutečnosti daleko více nefunkční, než jak se zdá zvenku.

 

Bill: Manažerka pana Jacksona, Raymone Bainová, přijela do Las Vegas v únoru. Ona a skupina jejích spolupracovníků přijeli totiž z D.C. Neletěli, protože paní Bainová přivážela panu Jacksonovi aktovku s několika stovkami tisíc dolarů. V hotovosti. Nemohli byste převézt tenhle obnos přes letištní kontrolu, aniž byste museli zodpovědět dotěrné otázky. Proto radši jeli.

 

Její auto zastavilo u baráku, John Feldman vyšel před dům a převzal od ní aktovku - nechal ji sedět v autě a prachy zanesl do domu. Ona a já jsme stáli venku a trochu klábosili. Řekla mi, že má pocit, že mne už někde kdysi viděla, ale já si nepamatoval, že bych jí kdy potkal. Připadalo mi, že to řekla, jen aby udržela jakous takous konverzaci.

 

Stáli jsme venku dobrých třicet, až čtyřicet pět minut a bylo na slunce jasné, že Raymone nebude pozvána do domu, jako kdyby ji pan Jackson ani nechtěl vidět. Snažila se to zahrát do outu a předstírat, že to pro ni není trapné. Říkala něco jako: "Okay. Hádám, že asi půjdu zpátky do auta … mějte se fajn, chlapci. Řekněte Michaelovi, aby zavolal, kdyby něco potřeboval." Potom odjela.

 

Jeho vlastní manažerka přejela v autě skoro půlku kontinentu, aby mu přivezla nějakej štos prachů … a on s ní ani nepromluví?! To mě donutilo přemýšlet, co se to tu ksakru děje s jěho manažerským týmem?! Bylo to divný. Ale zase na druhou stranou jsem tu byl na tomhle fleku docela novej a nemusel jsem se v tom dost orientovat.

 

Jako manažerka Michaela Jacksona, byla Raymone Bainová něco jako spojovací článek. Vyřizovala pochůzky, vymýšlela rozvrhy, organizovala schůzky. Většinu rán posílala e-mailem takzvaný "cestující lístek". Jeďte támhle, pak semhle, zavolejte tomuhle člověku atd. Pan Jackson mohl vždy do lístku nahlédnout a splnit vše do puntíku. Jindy zase třeba do něj nahlédl a řekl: "Oh, má to nějaký postranní články. Tohle nebudeme dělat."

 

Začali jsme se cítit celkem nekomfortně, co se týkalo jeho vztahů k Raymone. Nebylo to příjemné. Moc s ní nemluvil, ačkoli pro něj vyřizovala veškeré manažerské věci. Na začátku, například v době, kdy přijela s těmi penězi, se ke mně chovala velmi mile. VELMI mile. Jako třeba náš přívěs. Bylo tam vedro k zalknutí. Nefungovala klimatizace. Tak mi zavolala na můj mobil a řekla: "Chlapci, posílám vám nějaké extra peníze, abyste si mohli koupit klimatizaci do přívěsu."

 

Vždycky volala a ujišťovala se, jestli máme všechno, co potřebujeme, V té době jsem si pomyslel: "Hey, ta je skvělá! Fakt hodná!"

 

Javon: Slečna Raymone chtěla znát každý pohyb pana Jacksona, ale John Feldman jí nikdy neřekl všechno. Pro sebe jsem si pomyslel: "Sakra, vždyť je to jeho manažerka! Měla by vědět, co se děje!" Ale Feldman dělal obstrukce. A upřímně si myslím, že měl z Raymone spíš prdel. A ona teda radši oslovila nás a chtěla, abychom ji o všem informovali.

 

Většinou zavolala buď mě, anebo Billovi a mi jí museli říct, kde jsme byli, kam jsme jeli a co jsme tam dělali. Ani nás nenapadlo nezpravovat ji o tom. Ale pak se to dozvěděl pan Jackson a řekl nám: "Neříkejte jí, kam jezdíme! Vím, chlapci, že prostě děláte svou práci, ale pokud by tady byly věci, o kterých bych ji chtěl informovat, zavolám jí a řeknu jí to sám!"

 

Byl na nás naštvanej. Řekl: "Vy, hoši, pracujete pro mě! Pokud se ještě jednou dozvím, že jí za mými zády informujete o mých denních aktivitách, na hodinu vás vyrazím!"

 

Kdykoli Raymone přijela do města, byl jsem to já, kdo musel přijet na letiště, vyzvednout ji a dovézt ji domů. Když jsme takhle jednou jeli, zeptala se: "Jak se daří šéfovi? Kde jste dneska byli? Co dělal?"

 

Řekl jsem: "Nic moc se dneska nedělo. Zavolejte Feldmanovi, jsem si jistý, že vám řekne víc."

 

Byla zklamaná a smutná. Ale my jsme prostě museli dělat to, co nám bylo přikázáno. Ale dostávalo nás to do pěkně svízelný situace, protože Raymone byla jedna z těch, co nám vyplácela naše výplaty. Naše mzda nikdy nedošla včas. Pokud jsme měli být vyplaceni 3. a potom 18. v měsíci, bylo nám jasné, že přinejlepším dostanem prachy 7. a 23. Možná! To nikdy nebylo jisté.

 

Bill: Pan Jackson vlastnil několik společností a každá z nich posílala různé částky. Jednou to byla MJJ Productions, podruhé The Michael Jackson Company. Zdálo se nám, že prachy můžou přijít snad odkudkoliv. Nebyl tu žádný pevně stanovený plán. Žádný řád.

 

Javon: Mohli jste v médiích slyšet hodně žvástů o jeho finanční situaci, ale pravdou bylo, že Michael Jackson byl člověk, kterého jste nikdy nepotkali bez peněz. Měl štůsky bankovek poschovávané všude po domě, někdy celé igelitky - všechno dobře ukryté. To byly ty prachy v aktovce od Raymone! V ten samý den, kdy se naše mzda opozdila, nám pan Jackson klidně vyplázl dvě tisícovky na něco. Byl zadlužený a zároveň měl kapsy plný prachů?! Tohle jsem nikdy nepochopil.

 

Od té doby, co jsme pochopili, že se s Raymone moc nemusí, nám taky došlo, že Raymone určitě nevěděla o všech zdrojích peněz, které pan Jackson měl. Zdálo se, jakoby měl hrozně málo peněz na výplaty, ale zároveň se zdál býti velmi bohatý. Takhle přesně to vypadalo. Myslím tím, jak jinak by se mohl vypořádat se všemi těmi právníky, kteří si účtovali 600 dolarů za hodinu telefonního hovoru?!

 

Bill: Právníkům trvalo jen měsíc, než se zjevili. Na konci ledna se objevil jeden, Greg Cross, začal obcházet kolem. Greg byl vedoucí filiálky Venable ve Washingtonu. Velká firma na hodně vysoký úrovni. Byl to vysoký, vychrtlý běloch s brýlemi. Vypadal jako Ichabod Crane.

 

Často jsme pana Jacksona brali na různé mítinky a schůzky do hotelů, ale Greg byl jediný, který měl přístup do domu. Objevoval se každý měsíc. Greg byl uhlazený a jemný muž. Myslím, že mu pan Jackson hodně věřil. Zato Feldman ho neměl rád. Byly momenty, kdy Greg volal a chtěl k telefonu pana Jacksona a Feldman řekl: "Teď je zaneprázdněný. Řeknu mu, aby vám zavolal zpět!" Když se dovolal mě a já si představil těch šest stovek za jeden rozhovor, řekl jsem:

 

"Okamžitě vám zjistím, kde pan Jackson je."

 

Tohle byl další zápas … mezi Feldmanem a mnou.

 

Javon: Nikdy nebylo úplně jasný, kdo má hlavní slovo. Slečna Raymone byla manažerka, ale očividně stála na vedlejší koleji. Technicky jsme já a Bill a zbytek sekuriťáckýho týmu hlásili Feldmanovi co a jak. Feldman byl ovšem vždycky přemožen slečnou Grace. Feldman nám ji představil jako chůvu, takže to dlouhou dobu bylo všechno, co jsme o ní věděli. Ale často jsme ji viděli chodit nakupovat a vracet se s náručí plnou těch dětských hraček a blbinek. A taky se spoustou věcí pro pana Jacksona. Také často nosila jeho věci do opraven a oblečení do čistíren. Zvykla si za pana Jacksona vyřizovat i obchodní záležitosti. Nejednou sešla za náma do přívěsu, kde jsme měli laptop a tiskárnu a vytiskla pro pana Jacksona spoustu lejster.

Hodně brzo bylo jasný, že je víc než jen chůva. Mnohem, mnohem víc. Byla nejbližším člověkem pro pana Jacksona, tečka. Byla náhradní matkou jeho dětem. Ty děti ji prostě milovaly. Neexistovalo nic, co by o těch dětech nevěděla. Kdokoli, kdo se ocitl v jejich blízkosti, musel uznat jednu věc - Grace Rwaramba byla nedotknutelná.

Bill: Feldman a Grace byli neustále na kordy. Kdyby Grace přišla a řekla: "Pan Jackson chce to a to", Feldman by odvětil: "Týhle ženský nevěřím ani slovo. Radši se dojdu zeptat přímo pana Jacksona, jestli opravdu chce to, co ta ženská říká."

 

Několikrát se stalo, že Grace odběhla z domu koupit několik lahví vína pro pana Jacksona. Feldman nepil ani nekouřil, takže měl vždycky tendenci ty lahve schovávat. Kdykoli Grace přinesla víno, tak Feldman neslyšně vešel do baráku, sebral ty flašky a přinesl nám je do přívěsu.

"Pan Jackson rozhodně nemusí tohle pít!" prohlašoval. "Je to jed."

Potom za náma přiběhla Grace a říkala: "Bille, musím honem běžet do obchodu. Pan Jackson chce víno. Dám ruku do ohně za to, že tu ještě před chvílí pár lahví bylo, ale najednou jakoby se po nich slehla zem!"

"Jaké víno?" zeptal jsem se. Řekla mi to a já odvětil: "Feldman sem něco přinesl!" Byla nasraná, vzala flašky a odnesla je zpátky do domu.

O den nebo dva později se Feldman zas potloukal okolo. "Kde jsou ty lahve s vínem?"

"O čem to mluvíte?"

"No o těch flaškách, co jsem sem přinesl!"

"Dal jsem je Grace."

"Cože?!? Ale né, tos neměl dělat!!"

"Co? Proč ne?"

"Snaží se ho otrávit, copak nechápeš?!!"

Ne, nechápal jsem. Popravdě mi přišlo, že ten chlápek je pološílenej. Zpočátku jsem si myslel, že se domnívá, že Grace sype panu Jacksonovi jed do pití, ale hned jsem to zavrhl. Potom jsem si uvědomil, že si to opravdu myslel. Mezi těmi dvěma furt zuřily nějaký souboje.

Javon: Feldman bydlel v hotelu naproti baráku a vracel se tam každou noc. Někdy odjel domů do Kalifornie za příbuznými. Ale kdykoli odjel, požadoval, aby náš sekuriťácký tým dodržoval přísný harmonogram a pokud by některý z nás opustil pozemky, Grace mu měla zavolat a informovat ho. Což samozřejmě nikdy neudělala. Prostě přišla do přívěsu a zavelela:

"Šéf chce, abyste zašli do obchodu koupit Blanketovi cereálie."

Zeptal jsem se: "Zavolala jste panu Feldmanovi?"

"Nemusím mu volat, Javone. Michael chce, abyste šel. Je to jeho přání. Já jsem vám to přišla jen vyřídit."

A tak jsem šel do obchodu a jen co jsem se o dvacet minut později vrátil, volal mi nasranej Feldman: "Co se to tam kčertu děje?! Kde jste byl?!"

"Byl jsem ve Walmartu koupit něco dětem."

"Vy … vy jste byl ve Walmartu?!! Opustil jste stanoviště?!"

"Nic se neděje! Jasný? Klídek. Byl tu Bill."

"Kdo vám řekl, abyste odešel?!"

"Grace. Přišla mi říct, že pan Jackson potřebuje pro syna cereálie, abych je šel koupit."

"Proč jste mi nedal vědět?!"

"Grace řekla, že je to OK."

"Javone, ta ženská je svině a vy ji nebudete poslouchat!"

Potom se celej nasranej vrátil do baráku a vystartoval po Grace: "Vy nebudete posílat mý chlapce pryč!"

Grace řekla: "S vámi já se bavit nebudu. Pokud mě pan Jackson o něco požádá, udělám to."

To bylo na tom to nejbizarnější. Ti dva se vlastně hádali o to, kdo z nich mi poručí, abych šel do krámu pro medové lupínky. Bylo to směšné.

Bill: Feldman byl strašně majetnický, co se týkalo pana Jacksona. Začal být až přehnaně starostlivý, skoro jako rodič. Jeho styl měl být o něco málo diplomatičtější. Ale toleroval jsem ho. Sem tam jsme měli pár střetů. Když šlo o to vykonat nějakou práci, prostě jsme to udělali. Tolerovali jsme se navzájem. Nějaký čas Grace nemohla přijít na to, jak na tom já a Feldman jsme. Jsem loajální anebo udělám s Feldmanem něco, co by ji zahnalo do kouta?! Řekl jsem jí:

 

"Hele, jsem svůj. Dělám svá vlastní rozhodnutí."

Potom jsme spolu, ona a já, začali trochu víc mluvit. Mohl jsem za ní přijít pro radu a ona se cítila hned komfortněji. Taky jsem jí zasvětil do té záležitosti mezi panem Jacksonem a jeho bratrem Randym. Řekla mi, že mezi nimi bývaly neshody už dřív. Randy byl prý vždy na hraně, měl finanční potíže. Tohle všechno mi řekla a vyvinul se mezi námi přátelsky profesionální vztah. Jediná věc, ve které jsem se necítil dobře (a která měla co dělat s ní), byla Raymone. Grace a Raymone hodně klevetily. Měl jsem Grace rád, ale ty dvě řešily své vlastní věci.

Raymone čas od času přicestovala do města vyřídit nějaké věci pro pana Jacksona anebo se s ním setkat. Kdykoli dorazila, měla se ubytovat v hotelu blízko našeho baráku, do JW Marriottu a tím pádem bylo na jednom z nás ji vyzvednout na letišti a dopravit tam. Jednou takhle přiletěla a já pro ni jel. Najednou se po cestě zeptala: "Bille, znáte nějaké hospodyně?"

Znal jsem jednu mladou holku, co mi sem tam uklidila dům a tak jsem řekl: "Ale jo, o někom vím."

Řekla: "Výborně. Potřebuju totiž někoho, kdo by mi čas od času uklidil. Chci to udržet čisté, když tam nejsem."

V duchu mě napadlo jen: Huh?! Ona má byt v Las Vegas? Vždycky ji přece brávám do hotelu. Byl jsem překvapený, ale neřekl jsem nic. Pouze jsem jí doporučil tu mladou holku, která se brzy stala její kamarádkou.

O několik týdnů později jsem se té holky zeptal: "Nepřišla byste mi zítra uklidit domů?"

"Nemohla bych přijít jindy? Zítra uklízím u Raymone doma."

"A to je kde?"

"Na Turnberry."

"Na Turnberry Towers?!"

"Jo."

Když mi to řekla, pomyslel jsem si: Wow.

Javon: Byty na Turnberry Towers jsou jedním slovem bezvadné. Můžou tě stát až několik tisícovek měsíčně. Je to ten druh místa, kam se stahují jen celebrity a profesionální atleti. Je tam dokonce ochranka, parkování s obsluhou, čistírna - to všechno za celkem slušnou sumu. Takže když nás Raymone poprvé požádala, abychom ji tam dovezli, myslel jsem, že chce jen navštívit slečnu Grace. Nemyslel jsem si, že by tady mohla sama bydlet.

Když jste vjeli do toho komplexu, koukali jste se na strážnici napravo od příjezdové cesty. Zvykl jsem si dávat strážníkovi iniciály slečny Grace, ale Raymone brzy začala dávat svoje. Velice brzy ji všichni znali křestním jménem, a když odjížděla, mávali a křičeli: "Šťastnou cestu, Raymone!" Znali ji tam všichni, dokonce i komorníci.

Bill: Mít kontakty v Las Vegas se ohromně hodilo. Když jsem měl zájem, získal jsem spoustu zajímavých informací. Tak jsem je nejednou probíral. Takže, Grace a Raymone měly byty na Turnberry Towers, ale nezdálo se, že by pan Jackson o tom cokoli věděl. Zdálo se, že si furt myslí, že Raymone bydlí v hotelu. Říkával: "Jeďte vyzvednout Raymone z hotelu!" Takovéhle věci.

V té době jsem mu nic neřekl. Pořád mi bylo cizí takhle překračovat povolené hranice. Řešit jeho vztah s manažerkou?! To bylo mimo mé kompetence. Bylo by nevhodné po dvou měsících služby přijít za Michaelem Jacksonem a začít mu radit, jak se má ke komu chovat. Ale když šly věci do hajzlu, když šly do kelu i tak prosté skutečnosti jako mzdy nebo posílání Javona na pochůzky kolem bloků, začali jste spekulovat, co se to ksakru děje?! Kdo velí tomuhle několika miliardovému kontraktu?! Kdo je nad tím vším?! Kdo řídí všechny ty finanční záležitosti?! Prostě jste se začali zajímat.

Takhle to nebylo vždycky. To byla jedna z věcí, o kterých jsme s Grace mluvili. Říkala, jak hladce to kdysi všechno šlo. V Neverladu, o několik let dříve, to chodilo jako hodinky. Něco jako skutečný korporátní byznys. Mzdy chodily načas. Každý znal své místo, všichni věděli, co mají dělat. Nikdo se nemusel zajímat, kdo co vede a tyhle věci. Všichni to totiž věděli. Michael Jackson to všechno vedl. Byl šéf. Tyhle dny ale byly nenávratně pryč.

To ten soud. Ten soud všechno rozmrdal. Zničil ho. Šlo to vidět. Stal se zranitelným, vykořeněným. Dostal mnoho výhrůžek smrtí. Jako, myslím tím … fakt hodně. Byl vyděšený. Nevěřil nikomu. Strach a paranoia ho přímo pohlcovaly.

Začalo to na počátku roku 1990, v době, kdy byl poprvé obviněn ze zneužívání. Ty věci ho začaly rozebírat. Ale když se to stalo podruhé? Byl zrovna v Las Vegas, když se to stalo, byl celý den v Mirage. V tu dobu mu zatím šerifův okrsek obracel Neverland naruby. Hledali důkazy. Grace mi řekla: "Bille, oni ten dům rozmlátili na prach." Pan Jackson to pak viděl … nakonec. Vrátil se, když skončili s rabováním. Po chvíli vyšel z domu a tiše opustil Neverland. Po tomto už nikdy nebyl stejný jako dřív.

Javon: Popravdě jsem v Neverlandu byl, jako dítě. Šel jsem tam se svým kostelním sborem, když mi bylo 14. Měli jsme program s názvem Svaz teenagerů a pan Jackson mohl pozvat takovou skupinu, jakou jsme měli třeba my, k sobě do Neverlandu hrát si se zvířaty anebo jezdit na horské dráze. V tu dobu, když jsem tam byl na návštěvě, tam pan Jackson nebyl, ale jeden z jeho zaměstnanců nám povolil prohlídku domu a přilehlých pozemků.

Pamatuju si, že pokud se vůbec chtěl člověk dostat do domu, musel nasednout na vláček. Ten mohl parkovat několik mil od domu, ale vždycky přijel, aby nás vyzvedl. Bylo to nádherné. Byla tam i zoo. Měl opice, pávy, měl rybník se spoustou exotických ryb. Pamatuju si jízdu na kolotoči a miniaturní horskou dráhu. Měl takové ty obří šálky, ve kterých se člověk točil a rotoval. Byl tam přístroj, který bez přestání poskytoval ledovou zmrzlinu a bonbóny a taky popkorn. Prodejní automaty byly zdarma. Prostě jste si mohli vzít, cokoli jste chtěli. Bez poplatku. Byl to ráj na zemi. Prostě nářez. Milovali jsme to.

Bill: Můj jediný výlet do Neverlandu proběhl v březnu. Pan Jackson chtěl odtamtud pár věcí, nějaké obrazy, několik osobních věcí a tak mě poslal, abych je tam vyzvedl. Ten dům byl už hezkou řádku měsíců opuštěn. Vyskytoval se tam jediný člověk - člen ochranky, který čas od času pozemek zkontroloval. Zastavil jsem s autem u něj a on mě pustil dovnitř.

Jel jsem tam v noci a tak jsem toho moc neviděl, ale s jistotou se dalo říct, že to bylo neudržované. Všechny karnevalové jízdy tiše stály. Pozemek zel prázdnotou. Ticho jakoby na vás řvalo. Žádná zvířata v zoo. Všechny květiny a stromy přerostlé. Bylo tam jezírko, velké jezírko, a to bylo špinavé. Úděsně zaneřáděné řasami a sinicemi.

Vnitřek domu byl vypleněn. Po tom, co šerifovi pohůnci odešli, nezůstalo nic na svém místě. Šuplíky byly zotvírané, krabice poházené po zemi, všechno pokryto prachem. Bylo to děsivé.

Nezůstal jsem dlouho. Nechtěl jsem tu být. Celou dobu jsem přemýšlel o tom, co mi řekl ten člověk u brány, když jsem sem přijel.

"Buďte opatrný. Jsou tam hadi."

"Hadi?!"

"Jo. Chřestýši. Spousta chřestýšů.

Část druhá: PROČ MĚ PROSTĚ NENECHAJÍ NA POKOJI?!

 

Kontakt

Michael Jackson Forever kiwi@truemichaeljackson.com