Proslov na Oxfordské univerzitě

Děkuji, děkuji vám drazí přátelé, z hloubi mého srdce, za tak krásné a oduševnělé přivítání a děkuji Vám, pane prezidente, za Vaše milé pozvání, které přijímám s poctou. Také bych rád vyjádřil speciální poděkování Tobě, Schmuley, který tady v Oxfordu působíš 11 let jako rabín. Oba jsme tvrdě pracovali, abychom vytvořili "Heal the Kids" (projekt Uzdravit Děti) a také když jsme psali naši knihu o dětských vlastnostech. Ve všech těchto našich snahách jsi byl podporující a milující přítel. Děkuji. Také bych rád poděkoval Toba Friedmaně, naší provozní ředitelce "Heal the Kids", která se dnes vrací na svou alma mater, kde sloužila ve vedení, stejně tak jako Marilyn Piels, další ústřední členka našeho týmu "Heal the Kids".

Jsem poctěn přednášet na místě, kde přede mnou stály tak úžasné osobnosti jako Matka Tereza, Albert Einstein, Ronald Reagan, Robert Kenedy nebo Malcolm X. Dokonce jsem se doslechl, že se zde objevil i žabák Kermit. Vždy jsem cítil sympatie s Kermitovým sdělením, že není jednoduché být zelený. Jsem si jistý, že pro něj nebylo zdejší vystoupení o nic snadnější než pro mě.

Poté, co jsem se dnes po Oxfordu porozhlédl, nemohu jinak nežli si uvědomit majestátnost a velkolepost této úžasné instituce, nemluvě o slávě velkých a nadaných myslí, kteří těmito chodbami kráčeli po staletí. Zdi Oxfordu nehostili jen největší filozofy a vědedcká génia, ale také nejváženější tvůrce dětské literatury, od J.R.R. Tolkiena k C.S. Lewisovi. Dnes mi bylo umožněno dobelhat se do Kristova Kostela (Michael měl v té době berle a nohu v sádře), abych viděl Lewisovu Alenku v říši divů, zvěčněnou v barevném skleněném okně. A dokonce jeden z mých spoluobčanů, drahý Dr. Seuss, ozdobil tyto sály a následně zanechal své stopy v představivosti milionů dětí na světě.

Předpokládám, že bych měl začít tím, jakou kvalifikaci mám k tomu, abych vám zde dnes večer přednášel. Přátelé, netvrdím, že mám takovou akademickou odbornost, jako jiní řečníci, kteří vám přednáší na tomto místě, stejně tak, jako by oni měli malý nárok být adepty na moonwalk - a vy víte, že konkrétně Einstein v tom byl opravdu strašný. Musím ale říct, že jsem poznal více míst a kultur, než kdy většina lidí spatří. Lidské znalosti se neskládají jen z knihoven, pergamenu a inkoustu, ale také z objemu znalostí, jež jsou zapsány v lidském srdci, vytesány do  duše a vryty do lidského ducha. A přátelé, já jsem se za svůj relativně krátký život setkal s tolika věcmi, že někdy nevěřím, že je mi jen čtyřicet dva. Často říkám Schmuleymu, že se ve stáří duše cítím nejméně na osmdesát - a dnes dokonce i chodím, jako by mi bylo osmdesát. Tak prosím, naslouchejte mému poselství, protože to, co vám dnes večer musím říct, může přinést lék pro lidstvo a pro naši planetu.

Díky boží milosti jsem měl to štěstí dosáhnout mnoha uměleckých a profesionálních aspirací v relativně raném věku. Ale  toto, přátelé, jsou úspěchy, a úspěchy se nemusí nutně slučovat s tím, jaký jsem člověk. Ten veselý pětiletý klučina, který střihal Rockin´ Robina a Bena obdivujícímu se davu, nebyl stejný chlapec, jako ten, který se skrýval za úsměvem.

Dnes tu před vámi stojím, ne ani tak jako ikona popu, ať už to ostatně znamená cokoliv, ale spíše jako ikona generace, která už dávno neví, jaké je to být dítětem. My všichni jste produktem svého dětství. Ale já jsem produktem nedostatku dětství, absence drahocenného a kouzelného věku, kdy hravě dovádíme a nemusíme se starat o nic, jsme opečováváni milujícími rodiči a příbuznými a naše největší starost je naučit se na velkou pondělní písemku.

Vy, kteří znáte Jackson 5, víte, že jsem začal pracovat v pěti letech a od té doby jsem nepřestal tancovat a zpívat. Ale i když hudba pro mě zůstává největší potěchou, když jsem byl malý, chtěl jsem, více než co jiného na světě, být typický malý chlapec. Chtěl jsem stavět domy na stromech, mít balónové bitvy a hrát si na schovávanou s kamarády. Ale osud rozhodl jinak a vše, co jsem mohl dělat, bylo závidět ostatním dětem okolo mě smích a volný čas. Před mým profesionálním životem nebylo úniku. Ale o nedělích jsem chodil pracovat pro Svědky Jehovovy, chodil jsem od domu k domu, jak to oni dělávají. Právě tenkrát jsem viděl, jak magické dokáže dětství být.

Protože už jsem byl celebrita, musel jsem se různě maskovat, aby mě lidé nepoznali - tlusté obleky, paruky, vousy, brýle... Chodili jsme celý den po předměstích v Jižní Kalifornii, dům od domu nebo po obchodech, a rozšiřovali náš časopis Strážná věž. Miloval jsem vcházet do těchto řadových domků a koukat se na koberce a křesla s dětmi hrajícími Monopoly a babičkami, které je hlídali - prostě ty úžasné, všední a zářící scény z každodenního života, které jsem nikdy nepoznal. Vím, že mnoho z vás by argumentovalo, že tyhle věci nejsou nijak zvláštní. Ale pro mě byli úžasné.


Myslíval jsem si, že jsem jedinečný v pocitu, že jsem byl bez dětství. Věřil jsem, že je pouze hrstka těch, se kterými bych mohl sdílet tyto pocity. Když jsem nedávno potkal Shirley Tempel Blackovou, velkou dětskou hvězdu 30. a 40. let., nejdříve jsme si nic neřekli, prostě jsme spolu plakali. Protože ona se mnou mohla sdílet bolest, kterou znají jen mí blízcí přátelé, jako Elizabeth Taylor nebo Macaulay Culkin.

Neříkám vám to, abych získal vaše sympatie, ale abych se dostal k důležitému faktu - nejenom hollywoodské hvězdy trpí ztraceným dětstvím. Dnes je to naprostá světová kalamita, globální katastrofa. Dětství se stalo obětí moderního života. Všude kolem nás jsou děti, kterým bylo upřeno toto právo, které neznají svobodu dětského života. Dnes jsou děti neustále popichovány, aby co nejdříve vyrostly, jako kdyby dětství samotné bylo zátěží, kterým je nutné se prokousat co nejrychleji. Co se týče tohoto problému, jsem jistě jedním z největších expertů.

Naše generace zrušila smlouvy mezi rodičem a dítětem. Psychologové píší tuny knih o destruktivních efektech toho, když je dítěti upírána láska, která je tak potřebná ke zdravému vývoji jejich myslí a charakteru. Díky tomuto přehlížení muselo mnoho našich dětí v podstatě vychovat samo sebe. Vyrůstají daleko od svých rodin, a to, co nás spojovalo mnoho generací, mizí.

Toto porušení odchovalo novou generaci, říkejme jí generace O, která přebrala štafetu od generace X. Generace O má navenek všeho dost - bohatství, úspěchu, úžasných šatů a aut - ale bolestné prázdno ve svém nitru. Ta díra v našich hrudích, sterilita v našem jádru a prázdnota v našem středu je přesně to místo, kde kdysi bilo srdce a sídlila láska. A netrpí tím jen děti, trpí i rodiče. Protože čím víc vyrábíme malé dospělé v dětských tělech, tím více se vzdalujeme od našich vlastních dětských kvalit. A zachovat si schopnost být jako dítě až do dospělosti stojí za to.

Láska, dámy a pánové, je tím nejcennějším rodinným dědictvím a nejbohatším odkazem. Je to poklad, který se předává z generace na generaci. Minulé generace neměli bohatství, kterým disponujeme my. Jejich domy neměly elektriku, jejich děti se choulily v malé posteli bez topení. Ale v těchto domech nebyla tma, nebyla jim zima. Byli zahlceni láskou a ohřívali se s každým tepem lidského srdce. Jejich rodiče, nevyrušováni luxusem a společenským postavením, měli děti na prvním místě.

Jak víte, Thomas Jefferson nám dal určitá nezcizitelná práva, kterými jako Američani a Britové můžeme disponovat. Nikdy se ale nediskutovalo o tom, že i děti mají svá určitá nezcizitelná práva. Postupné vyčerpávání těchto práv vede k tomu, že je dětem po celém světě odpírána radost a bezpečí dětství.

Proto bych tedy dnes večer navrhl, abychom do každé domácnosti zavedli Všeobecnou vyhlášku dětských práv - zásady, které jsou:

Právo být milovány, aniž bychom si to zasloužily.
Právo být ochraňovány, aniž bychom si to zasloužily.
Právo se cítit cenní, i když přicházíme na svět bez ničeho.
Právo být vyslyšeny, i když to není zajímavé.
Právo na čtení pohádek před spaním, aniž bychom soupeřily s večerními zprávami.
Právo na vzdělání, aniž bychom se ve škole musely uhýbat kulkám.
Právo na to být považovány za rozkošné ( i když máme tvář, kterou dokáže milovat jen matka).


Přátelé, základnou lidského vědění, začátkem lidského vědomí, musí být to, že naprosto každý z nás je milován. Ať už máte červené nebo hnědé vlasy, ať máte jakoukoliv barvu kůže a jakékoliv náboženství, musíte vědět, že vás má někdo rád.

Před 12 lety, když jsem byl na turné Bad, za mnou přišel chlapec, který umíral na rakovinu. Řekl mi, že mě a mou hudbu miluje. Jeho rodiče mi řekli, že brzy zemře. Řekl jsem mu: ´Podívej, přijedu do Kansasu na koncert a dám ti tuhle bundu, kterou jsem měl v jednom videu.´ Jeho oči se naprosto rozzářily. ´Ty mi dáš tuhle bundu?´ Řekl jsem mu, že ano, ale musí si ji obléci na můj koncert. Snažil jsem se, aby vydržel: ´Až přijdeš na vystoupení, chci tě vidět v té bundě a s tou rukavicí´ a dal jsem mu i jednu ze svých zářivých rukavic - a ty obvykle nikomu nedávám. On z toho byl úplně v oblacích. Ale možná až příliš v oblacích, protože když jsem přijel koncertovat do jeho města, byl už po smrti. Pohřbili jej v té bundě a s rukavicí, kterou jsem mu dal. Bylo mu teprve 10 let. Bůh ví - a já vím - že se fakt snažil vydržet. Ale aspoň věděl, že je milován - nejen svými rodiči, ale i mnou. I když jsem byl skoro neznámý člověk, měl jsem ho rád. A on se vší tou láskou věděl, že nepřišel na tento svět osamocen, a určitě i neodejde sám.

Pokud vstoupíte do tohoto života s vědomím, že jste milováni, a odejdete se stejným vědomím, pak se s čímkoliv, co se stane mezi tím, dá vypořádat. Profesor vás může vyhodit, ale vy se nebudete cítit poníženě. Šéf vás může deptat, ale vy se nebudete cítit zdeptaně. Jak vás může někdo dostat, když víte, že jste objektem lásky? To ostatní je jen obal.

Ale pokud nemáte vzpomínku na to být milován, stále ji hledáte. Hledáte ve světě něco, co by vás naplnilo. Nezáleží na tom, kolik máte peněz a jak slavní jste, stále se budete cítit prázdní. Co opravdu hledáte je bezpodmínečná láska. A právě ta vám byla při narození upřena.

Přátelé, podívejte se na typický den v Americe - 6 mladistvých, kteří ještě nedosáhli 20 let, spáchá sebevraždu, 12 dětí zemře kvůli střelné zbrani. Tohle je den - ne rok! 399 dětí je zatčeno za užívání drog, 1352 miminek se narodí nezletilým matkám. A to se děje v jedné z nejbohatších a nejrozvinutějších zemi na světě. Ano, v mé zemi je nákaza zvaná násilí, jež se nevyrovná žádné jiné zemi. Těmito způsoby mladí lidé v Americe vyjadřují své zranění a svůj hněv. Nemyslete si však, že se mezi jejich protějšky tady v Anglii bolest a trápení neobjevuje. Studie ukazují, že každou hodinu se v této zemi 3 nezletilí pokusí o sebevraždu podřezáním žil nebo předávkováním. Takhle se vyrovnávají s bolestí vyvolanou přehlížením a emocionálním strádáním.

V Británii si 20% rodin sedne ke společné večeři jen jednou v roce. Jednou v roce! A co tradiční čtení pohádek na dobrou noc? Průzkumy z 80. let ukazují, že děti, kterým bylo předčítáno, mají lepší slovní zásobu a lépe prospívají ve škole. Ale teď si může užívat pohádek před spaním méně než 33% britských dětí od dvou do osmi let. Může se to zdát zanedbatelné, ale v generaci jejich rodičů bylo toto dopřáno 75% dětí.

Evidentně se nemusíme moc ptát, odkud přichází všechno to zlo a násilné chování. Je jasné, že děti se bouří proti přehlížení a křičí, aby byly konečně vyslyšeny. Různé agentury zabývající se ochranou dětí hlásí, že více než milion dětí je každý rok obětí zanedbávání. Ano, zanedbávání. V bohatých moderních domech. Domech, kde rodiče přijdou domů, ale nejsou vlastně doma, protože jejich myšlení je stále ještě v kanceláři. A jejich děti? Ty musí žít s tím, co jim poskytneme. A z nekonečného koukání na televizi, videa nebo hraní počítačových her si toho moc nevezmete.

Tato opravdu strašná čísla vám mohou ukázat, proč jsem obětoval tolik času a prostředků k tomu, aby se naše nová nadace Heal The Kids stala úspěšnou. Náš cíl je jednoduchý - znovu obnovit pouto mezi rodičem a dítětem, obnovit slib daný našim dětem a dalším generacím, které budou chodit po naší Zemi.

Ale protože tohle je moje první přednáška a vy jste mě vřele přivítali, chtěl bych vám říci více. Každý z nás tady má svůj vlastní příběh a v tomhle ohledu můžou být statistiky velmi osobní. Říká se, že být rodičem je to samé, jako tančit. Uděláte jeden krok a vaše dítě udělá další. Objevil jsem, že přinutit rodiče, aby se věnovali svým dětem, je jen jedna část příběhu. Ta další je připravit děti na to, znovu akceptovat své rodiče.

Pamatuji si, že když jsem byl malý, měli jsme velkého psa jménem Black Girl, křížence vlčáka a retvívra. Nebyla hlídací typ, co víc, byla nervózní a bála se všeho tak moc, že jsem se divil, že neomdlí strachem, když kolem projel náklaďák nebo na Indianu uděřila bouřka. Moje sestra Janet a já jsme dali tomu psovi tolik lásky, ale nikdy jsme si opravdu nezískali jeho důvěru, která mu byla odepřena bývalým majitelem. Věděli jsme, že ji bil, ale nevěděli jsme čím. Ale ať už to bylo čímkoliv, bylo to dost na to, aby to z ní vysálo ducha.

Mnoho dětí dnes jsou přesně taková zraněná štěňátka, která se odnaučila lásce. Nezajímají se o rodiče a užívají si svou nezávislost. Posunuli se dopředu a své rodiče opustili. Pak jsou tady mnohem horší případy dětí, které chovají ke svým rodičům nepřátelství, a vmetly by jim zpět do tváře jakýkoliv pokus o rozhovor.

Nechci, abychom dnes večer někdo udělali stejnou chybu. Proto vyzývám všechny děti světa - počínaje námi -  odpusťme našim rodičům, pokud jsme se cítily přehlíženy. Odpusťme jim a naučme je znovu milovat.

Asi vás nepřekvapilo, když jste slyšeli, že moje dětství nebylo idylické. Odcizení a napětí mezi mnou a mým otcem je dobře zdokumentováno. Můj otec je tvrdý muž a od malička tlačil mě a mé bratry, abychome byli nejlepší. Bylo pro něj obtížné ukázat mi náklonnost. Nikdy mi doopravdy neřekl, že mě má rád. A nikdy mě za nic nepochválil. Pokud jsem udělal skvělou show, řekl mi, že to bylá dobrá show. A pokud to byla dobrá show, řekl, že byla mizerná. Jeho pozornost byla upřena jen na náš komerční úspěch. V tomhle byl opravdu mistr. Můj otec byl manažerský génius a já i má bratři mu vděčíme za náš profesionální úspěch. Trénoval mě a pod jeho dohledem jsem nesměl udělat špatně ani krok.

Ale co jsem opravdu chtěl, bylo mít otce. Chtěl jsem tatínka, který by mi ukazoval lásku a to můj otec nikdy nedělal. Nikdy mi do očí neřekl: ´Mám tě rád´, nikdy si se mnou nezahrál nějakou hru. Nikdy jsem mu nemohl svézt na zádech, nikdy po mně nehodil polštář nebo balonek s vodou. Ale pamatuji si, že jednou, to mi byly tak 4 roky, byly ve městě kolotoče a on mě zvedl a vysadil na poníka. On pravděpodobně za 5 minut zapomněl na tohle gesto, ale pro mě tento moment znamenal tolik, že pro něj mám do dneška místo ve svém srdci. Protože takové děti prostě jsou - malé věci pro ně hodně znamenají a pro mě ten moment znamenal všechno. Zakusil jsem to jen jednou, ale díky tomu jsem cítil to dobré v něm i ve světě.

Ale teď, když jsem sám otcem, přemýšlel jsem o svých dětech Princi a Paris. Jak bych si přál, aby mě vnímali, až budou jednou velcí? Určitě bych chtěl, aby si pamatovali, že jsem je chtěl mít vždy u sebe, kamkoliv jsem šel, a že pro mě byly tím nejdůležitějším v životě a měli přednost před vším ostatním. Život mých dětí je ale problematický, protože jsou pronásledovány papparazzi a nemůžu s nimi vždy jít do parku nebo do kina. Takže, co když mi jednou vyčtou, že mé činy ovlivnily jejich mládí? Proč nemohly mít normální dětství jako jiné děti? V tu chvíli se modlím, aby mé děti nezapochybovaly a řekly si: ´Náš otec dělal to nejlepší co  v daných okolnostech mohl. Možná nebyl dokonalý, ale byl to vřelý a laskavý muž, který se nám snažil dát všechnu lásku světa.´

Doufám, že se vždy zaměří na pozitivní věci, na oběti, které jsem pro ně ochotně přinesl a nebudou krizovat věci, kterých se museli vzdát, ani chyby, které jsem udělal a které jistě ještě udělám v jejich výchově. Protože my všichni jsme byli jednou dětmi, a i když se naši rodiče maximálně snaží, nemůžou být vždy dokonalí. To je lidské.

Když přemýšlím nad tím, jak doufám, že mé děti mě neodsoudí a prominou mi mé nedostatky, musím myslet na svého vlastního otce. Přestože jsem to dřív popíral, musím uznat, že mě musel milovat. Jsem si jistý tím, že mě měl rád. Ukazovali to malé věci, které dělal. Když jsem byl malý, miloval jsem sladkosti, stejně jako všichni ostatní. Moje oblíbené jídlo byly koblihy s polevou a můj otec to věděl. Takže jednou za pár týdnů jsem ráno vstal a v kuchyni byl sáček s těmi koblihami - bez vzkazu, bez vysvětlení - prostě jenom ty koblihy. Bylo to jako by přišel Ježíšek. Někdy jsem přemýšlel, že bych v noci nespal a snažil se ho načapat, jak tam ty koblihy pokládá, ale nechtěl jsem zničit ten magický okamžik, protože jsem se bál, že by to pak už nikdy neudělal.

Můj otec to musel dělat tajně v noci, takže ho nikdo nemohl chytit. Bál se lidských citů, nebo jim nerozuměl a neuměl s nimi nakládat. Ale znal koblihy. Když se pokusím otevřít své nitro a nahlédnout do něho, pamatuji si i jiné okamžiky, gesta, jakkoliv nedokonalé, které ukazovaly jeho lásku. Takže teď se chci soustředit na jeho vlastní životní výzvy a na to, co můj otec udělal,  nežli na to, co neudělal. Nechci ho dále soudit.

Můj otec vyrostl na jihu ve velmi chudé rodině v době krize a jeho otec mnohdy nemohl ani nakrmit vlastní děti. Držel ho zkrátka a lásky se mu nedostávalo. Kdo si dokáže představit, jaké to je, vyrůstat v chudé, jižanské černé rodině, okradené o důstojnost, zbavené naděje, ve světě, kde se na mého otce a jeho rasu dívali jako na podřízeného? Já jsem byl první černoch, kterého hráli na MTV a pamatuji si, jaký rozruch to způsobilo. A to byla 80. léta!

Můj otec se přestěhoval do Indiany a pořídil si vlastní velkou rodinu. Dlouhé hodiny těžce pracoval v ocelárně, v práci, která ničí plíce a ponižuje ducha, proto, aby zaopatřil svou rodinu. Lze se divit, že měl problémy s vyjádřením citů, že zatvrdil své srdce, že kolem sebe postavil emociální hradbu a především, že své syny tlačil k úspěchu, aby nezakusili to ponížení a chudobu jako on?

Naučil jsem se vidět otcovu tvrdou ruku jako gesto lásky - ovšem, že ne dokonalé lásky, ale přesto lásky. On mě tlačil dopředu, protože mě měl rád. Protože chtěl, aby se na jeho potomky nikdo nedíval zvysoka. A dnes, více než zatrpklost cítím požehnání. Místo hněvu jsem našel rozhřešení. Namísto pomsty jsem našel smíření. Můj vnitřní vztek pomalu otevřel dveře k odpuštění.

Před téměř deseti lety jsem založil organizaci Heal The World (Uzdravit svět). Její název vzešel z něčeho, co jsem cítil v sobě. Netušil jsem, že, jak na to později poukázal Schmuley, tato dvě slova jsou základním kamenem proroctví starého zákona. 

Opravdu věřím, že můžeme uzdravit náš svět, který je dokonce i dnes prolezlý válkou a genocidou? A skutečně si myslím, že můžeme uzdravit naše děti, ty samé děti, které chodí do školy se zbraněmi a nenávistí a pak zabíjejí své spolužáky, tak jako se to stalo například v Kolumbinské škole? Nebo děti, které jsou schopné ubít malé nemluvně k smrti, jak ukazuje tragický příběh Jamieho Bulgera? Ano, já věřím, jinak bych tady dnes nebyl.

Ale vše začíná u odpuštění, protože abychom uzdravili svět, musíme nejdříve uzdravit sami sebe. A abychom uzdravili naše děti, musíme nejdříve uzdravit dítě v nás samotných. Jako dospělý a jako rodič si uvědomuji, že nemůžu být celistvá lidská bytost ani rodič schopný bezpodmínečné lásky, aniž bych se vyrovnal s démony mého vlastního dětství. 

A o to žádám i vás tady. Žijte tak, abyste naplnili páté z deseti přikázáni. Važte si svých rodičů a nesuďte je. Dopřejte jim pochybovat.

Já chci svému otci odpustit a nesoudit jej. Chci svému otci odpustit, protože chci mít otce a tohle je ten jediný, kterého mám. Chci, aby mě opustila tíha minulých let a abych se svým otcem vstoupil do nového vztahu, nezatíženého hříchy minulosti, který bude trvat do konce života.

Ve světě naplněném nenávistí se musíme odvážit doufat. Ve světě naplněném hněvem si musíme troufat utěšovat. Ve světě naplněném zoufalstvím se musíme odvážit snít. A ve světě naplněném nedůvěrou, si musíme troufat věřit.

Vy všichni tady, kteří se cítíte být zklamáni svými rodiči, vyzývám vás, abyste odložili své zklamání. Kdo z vás se tady cítí být podveden svým otcem nebo matkou, nepodvádějte nadále sami sebe. A ti z vás, kteří chtějí své rodiče odvrhnout, podejte jim naopak svou ruku. Žádám vás, a žádám taky sám sebe, abychom dali rodičům dar bezpodmínečné lásky, aby se tak naučili od nás, svých dětí, milovat. Tak bude opět vrácena láska do bezútěšného a osamělého světa.

Schmuley se mi jednou zmínil o dávném biblickém proroctví, které říká, že jednoho dne přijde nový svět a nový čas, kdy  budou srdce rodičů napravena srdci svých vlastních dětí. Mí přátelé, my jsme ten svět, my jsme ty děti.

Mahátma Gándí řekl: ´Slabí nemůžou nikdy odpustit, odpuštění je výsadou silných.´ Buďme dnes ti silní. Za touto sílou vzniká největší výzva ze všech. Obnovit tuto rozbitou smlouvu. Ať už na nás mělo dětství jakýkoliv paralyzující vliv, musíme si, slovy Jesse Jacksona, odpustit, smířit se navzájem a pokračovat dál.

Toto volání po odpuštění, s tisíci dětmi, které pracují se svými rodiči, nemusí celosvětově uspět v pořadu Momentky Oprah, ale bude to alespoň začátek, a my budeme nakonec mnohem šťastnější.

A tak, dámy a pánové, ukončil bych své poznámky s vírou, radostí a rozechvěním. Ať od tohoto dne uslyšíme novou píseň. Nechme tu novou píseň znít ve smíchu dětí. Nechme tu novou píseň znít v dětských hrách. Nechme tu novou píseň znít v dětském zpěvu. A nechme tu novou píseň znít v naslouchajících rodičích. Vytvořme dohromady symfonii srdcí, obdivujících zázrak našich dětí a vyhřívajících se v kráse lásky.

Uzdravme svět a zničme jeho bolest. Všichni společně můžeme vytvořit krásnou hudbu.

Bůh vám žehnej. Miluji vás.

Michael Jackson, při příležitosti propagace své nadace Heal The Kids

6.3.2001, Oxford, Anglie

 

 

Kontakt

Michael Jackson Forever kiwi@truemichaeljackson.com